LAURA, 12 let. Tento příběh začal tím, že moji rodiče přišli domů a řekli mi, že soused a zároveň dobrý kamarád umírá, že pro něj nemůžou nic udělat, že nutně potřebuje do nemocnice. Volali mu záchranku, ale že pomoc odmítl. Jednalo se o Jaroslava Proška výkonného tajemníka České atlantické komise a tajemníka Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky pobočka Praha. Řekla jsem, že to nevzdáme a že za ním půjdeme společně. Přišli jsme k němu a ležel na posteli. Chytla jsem ho za ruku a řekla jsem, že tohle zvládneme. Aby vstal a šel se mnou. Dovezli jsme ho do nemocnice. Tam doktor řekl, že skutečně umírá a že mu budou muset amputovat nohu ke kolenu. Další den, když jsem za ním přišla na návštěvu, tak už měl amputovanou nohu ke kolenu a u postele měl invalidní vozík. Povídám, aby na vozík nekoukal, že vše společně zvládneme, že bude zase chodit. Když ho propustili z nemocnice, tak jsem za ním každý den chodila. Zároveň jsme ho s našimi brali ven na vycházky. Už to vypadalo, že je v pohodě. Náhle jsem poznala, že je smutný, tak se ptám, co se děje. Řekl mi, že mu volali, že už pro něj mají protézu a že znovu bude muset na delší dobu do nemocnice, aby se naučil chodit. Řekla jsem mu, aby se nebál, že už do nemocnice nepůjde, že ho znovu naučím chodit. Chodila jsem s ním každý den. Zároveň jsem s ním začala chodit plavat. Když jsem viděla, že už vše zvládá, tak jsem mu řekla, že je nutné, aby zase začal žít společensky jako dřív a účastnil se v Praze společenských akcí. Tak jsem s ním začala jezdit na společenské akce. Myslím, že jsem slib splnila. Pan Prošek už si vše zařizuje sám včetně cest do Prahy. Jarda je dobrý člověk a ráda mu nadále se vším pomohu.