ANNA, 17 let. Občas si lidé myslí, že aby byli hrdinou, musí udělat něco velkého pro svět. Ale opak je pravdou. I jakákoliv maličkost může udělat změnu a někomu třeba i zachránit život. Můj příběh je toho příkladem. A nepotřebovala jsem k tomu žádné nadpřirozené schopnosti ani zachránit svět. Ráda bych vám povyprávěla svůj příběh o záchraně mé kamarádky. Přesouváme se čtyři roky zpět, když mi bylo třináct. Měla jsem nejlepší kamarádku, která se ale hodně změnila. Dříve bývala veselá, plná života a vždy s dobrou náladou. Za poslední dobu tomu ale bylo jinak. Všimla jsem si, že jsme se přestaly skoro vídat, nechodila ven a nejradši trávila čas doma zavřená v pokoji a uzavřená do sebe. Vždy, když jsem se jí snažila psát, dostat z ní cokoliv radostného, odpověď byla něco jako: „Jo, mám se dobře, jen toho mám teď hodně.” Nikdy jsem nechápala, čeho má tak hodně, že se vykašle na svoji nejlepší kamarádku, a brala jsem to z její strany spíše negativně. Přece jen mi bylo třináct. Nemohla jsem v tom věku chápat vše. Jednoho večera mi od ní přišlo do zpráv děsivé sdělení. Bylo plné beznaděje a pocitu, že už takhle nemůže dál. Byla to zpráva na rozloučenou. V tu chvíli mi zmrzlo celé tělo. Nevěděla jsem, co přesně mám na to napsat, ale věděla jsem, že jí v tom rozhodně nesmím nechat. Okamžitě jsem jí zavolala, celá rozklepaná, a snažila se s ní mluvit, i když to bylo opravdu těžké. Do telefonu skoro nemluvila, jen jsem slyšela její hysterický pláč. Nemohla jsem ji takhle slyšet, trhalo mi to srdce. Měla pocit, že na ničem nezáleží a že jediné možné řešení, jak její trápení ukončit, bylo vzít si život. Rozhodla jsem se za ní zajít, i když bylo pozdě večer. Vystřelila jsem ze svého pokoje a běžela ke dveřím, ale hovor s ní jsem nevypnula a nepřestala jsem na ni mluvit. Nikdy nevíte, co by se mohlo v jedné minutě stát. Máma na mě křičela: „Kam si jako myslíš, že jdeš?” ale já jsem ji ignorovala. Když jsem kamarádku viděla na koupelnové podlaze, věděla jsem, že já sama na to nestačím. Vyslechla jsem ji, nechala ji se vybrečet, a přitom jsem ji nepřestala uklidňovat. I když jí to určitě nevyřešilo problémy, zachránila jsem jí život. Nakonec jsem s jejím svolením kontaktovala dospělého, kterému věřila a slíbila mi, že si nechá pomoct profesionálně. Od toho dne uběhlo už pár let a můžu s radostí psát, že kamarádka si opravdu našla pomoc, začala pravidelně chodit k psychologovi a vypadá mnohem šťastnější. Nebuďte sobečtí a zkuste více myslet na své blízké. Stačí jim jednou za čas zavolat a ujistit se, že je všechno v pořádku.