Můj brácha hrdina

Rád jezdím s klukama na kole a hrajeme na hřišti fotbal a všechno možné. Když jsem chodil do první třídy, trénoval jsem sportovní gymnastiku. Jenže jsem začal z ničeho nic slábnout. Strašně mě bolely nohy a hlava. Už jsem se pomalu neudržel na hrazdě. A to jsem býval silák! Bylo to horší a horší a na konci školního roku jsem už pomalu nemohl chodit a v noci brečel bolestí. Pořád se nevědělo, co mi je. Až v dětské nemocnici v Brně mi zjistili akutní leukémii. Moc jsem nevěděl, co to je. Bylo mi teprve sedm. Poprvé jsem viděl rodiče plakat, a to mě trochu vyděsilo. A taky jsem se bál v nemocnici spát sám bez mámy. Trvalo to dlouho, ale po dvou letech jsem byl zase zdravý. Jenže! Ta potvora se před Vánocemi vrátila. To už jsem všechno moc dobře chápal. Strašně jsem se bál. A navíc se ukázalo, že tentokrát se nemoc nechce vzdát tak lehce. Chemoterapie by nestačila. Tak se doktoři rozhodli, že budu potřebovat novou kostní dřeň. Mám čtyři sourozence, tak je hned otestovali. A hurá! Brácha má shodu. Neváhal ani na chviličku a nabídl se, že kromě kostní dřeně mi dá klidně i nohu, ruku, ledvinu, plíci nebo cokoliv bude potřeba :-D Ale mně stačí kostní dřeň. Ničeho se nebál, prošel úspěšně všechna vyšetření, zůstal v karanténě a dokonce přerušil autoškolu, na kterou se moc těšil, aby se náhodou nezranil nebo neonemocněl a transplantaci neohrozil. Je to prostě hrdina. Příští týden jdeme na to. V narkóze mu vezmou tolik dřeně, kolik budu potřebovat. A pak ji dají mně. A budu zase zdravý. Ještě to chvilku potrvá, než budu zase moct dělat všechno, co mě baví, ale bez něj bych neměl šanci. Je to můj hrdina. A teď budeme mít i stejnou krev. Bráchovi je čerstvě 18, chodí na gympl a jmenuje se Vašek. P. S. Musím říct, že mi moc chtěli pomoct všichni moji sourozenci, ale neměli bohužel shodu.