Vítězné příběhy

Matěj Nepovím, 18 let 

Příběh sepsala a zaslala do projektu Dětský čin roku Matějova maminka.  

Záchrana 

Tento příběh posílám za svého syna Matěje, protože sám by to ze skromnosti neudělal. Při volnočasové akci skupiny nadšenců do rekonstrukcí bitev 2. světové války došlo k nehodě obrněného vozu, který se převrátil do zamrzlého koryta potoku. Pod kolosem zůstalo uvězněno deset členů posádky. Matěj se aktivně podílel na jejich vyprošťování. Na břehu v poloze vleže na břiše jej držel druhý kolega za nohy a on postupně začal všechny tahat z pasti ven. Bohužel dva ze členů posádky se nepodařilo zachránit. Tato tragická událost se stala 18. ledna 2025, kdy bylo Matymu 17 let. Dnes je studentem maturitního ročníku gymnázia a není mnoho lidí, kteří by díky jeho skromnosti o tomto jeho počinu věděli. Přesto si myslím, že za mimořádnou odvahu a duchapřítomnost si zaslouží uznání a dík. 

Martina Fingrová,  paní učitelka, Speciální základní škola Králíky, Pardubický kraj 

Králíky pohledem vozíčkáře 

V naší speciální škole si často užíváme různé akce, výlety nebo projektové dny. Vždycky se na ně těšíme, ale zároveň jsme si začali všímat jedné věci – náš spolužák, který je na vozíčku, se s námi ne vždycky všude dostane. Někdy musí zůstat stranou, protože tam vedou schody, nebo je cesta moc složitá. Uvědomili jsme si, že to pro něj musí být těžké, a že podobné problémy asi nezažívá jen on. Proto jsme byli rádi, když nás oslovil zastupitel města Králíky s tím, že by chtěl zmapovat, jak jsou veřejná místa ve městě přístupná pro vozíčkáře. Rozhodli jsme se, že pomůžeme. V projektovém dni jsme se rozdělili do čtyř skupin (čtyři třídy, celkem 24 žáků) a vyrazili do města. Pozorovali jsme různé budovy, chodníky nebo přechody a snažili jsme se dívat na svět očima někoho, kdo se pohybuje na vozíčku, ale i třeba očima maminek s kočárky nebo starších lidí. Často jsme zjistili, že něco, co je pro nás běžné, může být pro jiné velká překážka – třeba vysoký obrubník, schody bez nájezdu nebo úzké dveře, dveře, které nejdou otevřít. Zjistili jsme také, že některá důležitá místa jsou pro vozíčkáře špatně dostupná nebo úplně nedostupná, například místní základní škola, ZUŠ, policejní stanice, městská knihovna, všechna muzea na náměstí, mateřské centrum a spolek seniorů, kadeřnictví, bistro, chráněná dílna, optika, pojišťovna a mnohé obchody. Zjistili jsme také, že vozíčkář v Králíkách si nemůže z bankomatu vybrat peníze (brání mu dveře i schody), nemůže si nechat poslat zásilku do výdejního místa (obrubník, schody, vysoko umístěný displej, nemožnost si zvolit schránku ve spodní řadě). Přemýšleli jsme také nad tím, jak by se situace dala zlepšit. Navrhli jsme řešení, které nic nestojí - viditelně umístit telefonní číslo na dveře budov, obchodů, dále nainstalovat zvonky před vchody, aby si vozíčkář mohl přivolat pomoc. Další návrhy se týkaly vybudování nových nájezdů a jejich označení, aby tam nemohla stát auta. Také aby město při rekonstrukci budov počítalo s vybudováním nájezdů pro vozíčkáře (v dnešních rekonstruovaných městských budovách se tak neděje). Všechno, co jsme objevili, jsme si zapisovali, a nakonec jsme z toho vytvořili prezentaci. Tu jsme potom představili a předali zastupiteli města. Ten byl překvapený, kolik míst je ve městě pro vozíčkáře nepřizpůsobených. Řekl nám, že tuto problematiku přednese na nejbližším zastupitelstvu a že udělá vše pro to, aby došlo k nápravě. Měli jsme dobrý pocit, že jsme mohli přispět něčemu důležitému. Doufáme, že naše práce pomůže zlepšit život lidem, kteří to mají ve městě těžší, a že se díky tomu budou moci dostat na více míst bez problémů. Pro nás to byla velká zkušenost, protože jsme si uvědomili, že i malé změny můžou někomu hodně pomoct. 

Iva Lokajová, ředitelka ZŠ Kolín V. 

Nesoutěžní spam od jedné obyčejné ředitelky :) 

Můj milý Dětský čine roku, dovolte mi malé přiznání hned na začátku – nepíšu soutěžní příspěvek. Píšu osobní vyznání. Inspirovala mě k němu vaše nová kategorie „Pomoc pro duši'. A já jsem si uvědomila, jak moc ji kolem sebe vlastně vidím. Už více než patnáct let se s našimi žáky zapojujeme do vašeho projektu. Každý rok hledáme příběhy dobra, malé i velké skutky, které stojí za to vyprávět. Ale pravda je taková, že se o to nesnažíme jen „do soutěže'. Snažíme se tak žít každý den. Ve třídách i mimo ně. V drobných gestech, v podpoře, v povzbuzení, v tom, že si někdo všimne druhého. Věříme, že právě ty malé posuny dělají svět kolem nás alespoň o trošičku lepším. Dnes chci poděkovat těm, bez kterých by žádné takové příběhy vůbec nevznikaly. Našim učitelům. Jejich práce není vždy vidět. Někdy zůstává schovaná mezi řádky sešitů, v hodinách, které nikdo nenatáčí. Každé dítě u nás ve škole si píše svůj vlastní příběh – a ne všechny začínají lehce. Některé naše děti nemají start vůbec jednoduchý. O to víc je potřeba někdo, kdo v nich uvidí dobro, talent, jiskru. Někdo, kdo jí pomůže rozfoukat. Za každým úspěchem našeho žáka stojí konkrétní učitel. Ten, kdo si všiml. Kdo podpořil. Kdo nasměroval. Kdo našel tu správnou soutěž, příležitost, a věřil, že to má smysl. A pak se raduje – často víc než samotný žák. Možná to zní samozřejmě. Ale není.  A já jsem na ně nesmírně pyšná. Pracují s dětmi nejen ve vyučování, ale i po něm. Věnují svůj čas, energii i srdce. A často dávají víc, než kolik se dá změřit. A tím víc si uvědomuji, že to, co u nás ve škole považujeme za běžné, vůbec běžné není. A že tu malinkou pomoc pro duši potřebuje opravdu každý.  Ale chtěla jsem poděkovat – za kategorii „Pomoc pro duši', která má obrovský smysl. Každé dítě, které se ve vaší soutěži umístí, zažije svůj osobní moment slávy. A ten okamžik – i když to možná nevidíte – ho posouvá dál a nastartovává mu další cestu životem. To vím, protože to osobně vidím. Přeji vám, ať se soutěži daří. A ať má každý z nás kolem sebe někoho, kdo mu nabídne tu obyčejnou, ale tak potřebnou pomoc pro duši.   

Ondřej Loubek, 11 let 

Sušenky, které pomáhají

Tento příběh do projektu Dětský čin roku nebyl přihlášený, nicméně i my máme oči otevřené a snažíme se být vnímaví k okolí i událostem kolem nás. Právě proto jsme si opakovaně s obdivem všimli neuvěřitelného příběhu jedenáctiletého Ondřeje Loubka z Přibyslavi na Vysočině. Ondra v roce 2025 ve svých deseti letech onemocněl leukémií, se kterou statečně bojuje. I přes vážnou diagnózu a náročnou léčbu si během izolace našel aktivitu, které se vytrvale věnuje a skrze spolupracující Nadaci ViKi tak pomáhá ostatním. Kromě tvorby videí doma peče také sušenky crinkles, které se prodávají na různých akcích, a výtěžek z jejich prodeje následně putuje přímo Nadaci ViKi na pomoc dalším potřebným. Jeho aktivita navíc inspiruje a motivuje další lidi k pomoci a zapojení se. I díky podpoře svých rodičů je pro nás Ondra důkazem, že pomoc druhým nemá žádné limity. A projekt Dětský čin roku je tu už 21 let právě proto, aby podobné příběhy vyzdvihl a ocenil.