TEREZA, 12 letMoje kamarádka má psychické potíže, kterými jsem si prošla také, když jsem měla někdy namále, co se sebepoškozování týče nebo nechuti k jídlu. Přestože to bylo občas těžké, nakonec jsem se z toho dostala. Na psychických problémech byly vždy nejhorší černé myšlenky a moje kamarádka jich měla taky zrovna dost. Krátce před půlnocí mi třeba od ní přišla esemeska, ve které bylo hodně špatných věcí a bylo cítit, že se zlých myšlenek neumí zbavit. Řešili jsme, že je toho na ní skrz školu a rodinu moc, že nejí, psala, že je jí z jídla špatně, že se cítí obézní (a přitom je tak strašně hubená), bála se, že není dost dobrá, že všem jen překáží, že ona je ta chyba v systému… přitom ji lidi mají rádi, protože je hodná, milá a krásná a navíc je tak nádherně svá. Protože jsem si něčím podobným prošla, věděla jsem, co mám dělat. V takových těžkých chvílích jsem ji hned volala zpět, abych nezůstala na všechno sama a bych ji ujistila, že všechno bude v pořádku. Bavily jsme se pak dlouhé hodiny, pobrečely si a společné sdílení problémů ji pomáhalo. Myslím si, že jsem jí dost pomohla. Aspoň to tak dnes vypadá, protože se zdá, že je snad všechno v lepším pořádku. Stačí se na ni podívat, a když je tak zvláštně zádumčivě smutná a odpovídá na mé otázky, jestli se něco zase děje, křečovitým úsměvem a falešným smíchem, vím, že si musíme někam sednout třeba na lavičku, vyslechnout si ji, dodat ji sílu a přivést na jiné myšlenky. Rozdělit bolest, kterou si prochází, mezi nás dvě.