JITKA, 11 letMůj příběh je sice smutný, ale myslím i plný naděje. Naděje, že všechno může dopadnou dobře. Jen se nevzdávat. Chtěla bych vyprávět o své spolužačce Lili. Před několika lety k nám přišla z jiné školy. Byli jsme tehdy prvňáčci a teprve jsme se učili číst, psát a počítat. Od začátku jsme skvělá parta a každý, kdo k nám jako nový přišel, tak hned zapadl. A stejné to bylo i s Lili. Nijak se od ostatních nelišila, jen my občas přišla taková smutná. Po nějaké době přestávala chodit do školy a od paní učitelky jsme se dozvěděli, že se jejich rodina odstěhovala. Po čtyřech letech se objevila mezi dveřmi a stala se opět mojí spolužačkou. Postupně se mi svěřila, že byla umístěná do dětského domova a má povolení být nějaký čas u své maminky. Moc si přála se k ní vrátit natrvalo a tolik se snažila. Ve škole jsme jí začali všichni pomáhat, aby dohnala chybějící učivo a paní učitelka ji moc chválila. Jenže ani ta největší snaha nemusí stačit. Jednoho dne Lili opět nepřišla a my jsme se dozvěděli, že se musela vrátit do dětského domova. A jak je to s tou nadějí? Čteme ve škole krásnou knížku Chlapec, který nebyl Žid a v ní je tolik moudra. Hlavní hrdina Milek také neztrácel naději, že válka skončí a on se opět setká se svojí rodinou. Byl tehdy stejně starý jako my s Lili, žil v těžké a nebezpečné době, ale své naděje se odmítal vzdát. Tak jsme s ostatními spolužáky Lili o tom všem napsali. Jak jí držíme nejen palce, ale i její místo v lavici. A malá jiskřička naděje se objevila. Začátkem května se snad Lili vrátí. Moc se na ni těším.