MATĚJ A JIŘÍ, 13 letDřív to před naší školou byla doslova apokalypsa. Ráno tam byl takovej chaos, že se člověk skoro bál jít ke vchodu. Hluk, smrad z výfuků a věčný bouchání dveří, jak rodiče vyhazovali děti z aut. Sice tam byla značka zákaz vjezdu, ale všem to bylo úplně fuk. Udělali si z toho prostě soukromé parkoviště a točnu přímo mezi lidmi. Pak se začalo mluvit o projektu „Školní ulice“. Jenže papír snese všechno, realita byla taková, že škola dostala jednu mobilní značku, dva bílooranžové kužely a instrukce, že někdo to musí v 7:30 postavit na začátek ulice a před zvoněním to zase uklidit. První týden s tím bojovala zástupkyně školního parlamentu. Když jsme viděli, jak se s tou těžkou značkou v tom ranním mrazu pere, řekli jsme si, že ji v tom nenecháme. Prostě nás napadlo, že jí pomůžeme. No a z té pomoci je teď náš ranní rituál. Děláme to už 8 měsíců. Déšť, sníh, mráz – je nám to jedno, prostě tam jsme. Nemáme z toho žádné lepší známky ani ulejvání z matiky. Děláme to proto, že na nás škola spoléhá a dává nám to smysl. Městská část sice tu značku nakonec po pěti měsících zabetonovala do země, ale kužely nosíme dál. Proč? Protože značka není zeď. Bez těch kuželů by tam řidiči vesele zajížděli dál. Takhle, když už tam opavdu potřebují vjet, musí kužely odstavit a zase je vrátit na místo. Ještě musíme říct, že je neuklízíme, to dělají lidi z vedení z školy, protože v té době už sedíme ve škole v lavicích. Proč se na to nevykašlem? Prostě proto. Naše „služba“ nekončí jen proto, že nás to zrovna dneska nebaví. Nabídli jsme se se a vzai si tuhle práci za svou. Protože je to naše škola, naše ulice a my si ji prostě hlídáme