A tak to všechno začalo

Často se nás lidé ptají: „Jak dlouho se už bavíte?" nebo „Jak to, že jste tak dobré kamarádky?", ale i kdyby jsme jim to řekly, nic nepochopí. Proto se to pokusím popsat vše do posledního detailu i tentokrát, ale ani tak se nepřiblížíte tak blízko k tomu pocitu, jaký my dvě sdílíme. Posuneme se tedy do minulosti před pár lety. Byl to pro mě dost těžký rok, přišla jsme o přátele, přišla o dobrý vztah s rodiči a do toho jsem začala dospívat-bylo toho na mě moc, ale to bylo ničím o proti tomu čím si procházela ona, má nynější nejlepší kamarádka. Byly jsme obě dvě ubytované na stejném hotelu a měly pokoje hned vedle sebe, v tu dobu jsme se zatím ani neznaly. Ale i to bylo v tu noc osudné. Té noci, kdy si zrovna šli mí roidče užívat na masáže a já zůstala na pokoji sama, měla jsme strašlivý pocit jakoby se mělo něco stát a nedokázala jsem přijít na to, co ten pocit způsobuje. Cítila jsem se ztísněně a tak jsem se šla i přesto, že bylo několik stupňů pod nulou, nadýchat čerstvého vzduchu na balkón. Posadila jsem se na zábradlí a opřela se o budovu, zhluboka jsem dýchala, ale úzkostlivý pocit stále neodcházel. Na balkóně byl chlad a chvíli i klid, dokud jsem nezaslechla jemné vzlykání. Hledala jsem zdroj toho vzlykotu a po chvíli hledání mi došlo, že musí vycházet z poza dveří vedlejšího balkónu. Zprva jsem to nechtěla řešit a snažila se ho ignorovat, říkala jsem si „Někdo má zřejmě jenom špatný den", ale právě ta úzkost mě donutila přeskočit zábradlí a opatrně vstoupit na druhý balkón. Nepozorovaně jsem i přes všechny morální zábrany, které mám, nahlédla skrz balkónové dveře do pokoje. Uviděla jsem dívku na zemi schoulenou v klubíčku, vedle ní jsem si všimla flašky od nějakého alkoholu a v ruce nože... všechno se mi to v tu chvíli dalo dohromady „Ta dívka si chce vzít život!" Problesklo mi hlavou a já začala přemýšlet co udělat. Stále jsem si nepozorovaně prohlížela dívku a přemýšlela jak ji pomoc, neměla jsem odvahu na to, zaklepat na okno, taky jsme se bála, že by se mohla leknout, nebo dokonce i ublížit mě, ale po dlouhém, předlouhém přemlouvání se, jsem se konečně rozhodla: „Musím to udělat! Je mi jedno co by se mi mohlo stát" Rozhodnutá jsem jemně zaklepala na balkónové dveře a postavila se k nim, aby dívka věděla s kým má tu čest, i když to vlastně ani tak vůbec nevěděla. Viděla jsem jak se zvedá ze země a něco ve mě škublo, nebyla jsem schopna se pohnout, už nebylo cesty zpět. Dívka konečně zděšeně zdvihla oči k balkónovým dveřím a spatřila mě. Ihned mi je bez rozmyslu otevřela, ale přiznám se, když jsem ji viděla jak se rázně rozešla ke dveřím, po zádech mi projel mráz „A teď tě z toho bálkónu zhodí" říkal mi hlas v hlavě, ale když jsem ji pohlédla do očí, jakoby jsem se ji přestala bát. Ihned mě bezesov pozvala dovnitř, vypadala dost vyjeveně, ale i přesto jemně přívětivě. „Co tady děláš?" Zeptala se a já v tu chvíli jakobych nemohla odpovědět. „Protože já! Se tu snažím zabít pokud sis nevšimla!" Křikla po mě a ve mě se rozhoukaly všechny alarmy a chtěla jsem utéct a zalézt si pod peřinu, ale nohy mi nedovolily se postavit. Prohlédla jsem si jí a uviděla nůž v její ruce, který křečovitě svírala „P-proč?" Vykoktala jsem a dívka se hystericky rozbrečela, nevěděla jsem co mám dělat, nevěděla jsem jak ji utišit a měla jsem pocit, že jsem to pokazila. „Sakra! Já už nechci žít!" Zakřičela znova a mě podle jejího dechu smrdícím po vodce došlo, že to bude jeden z hlavních podnětů. „Uklidni se" řekla jsem klidně a dívka se opravdu jemně uklidnila a podívala se mi přímo do očí, v tu chvíli jakobych všemu rozuměla, nepotřebovala jsem slova, ani její příběh. Rozpažila jsem ruce a nabídla ji objetí. Ihned do něj spadla a její slzy koulející se jí po tváři dále spadaly do mého svetru. Netrvalo to dlouho, mohlo to být jen pár minut, ale neměla jsme v tu chvíli absolutní pojem o čase, jen jsem jí pevně objímala a mně samé stékaly slzy po tváři. Dívka se odtáhla a pohlédla na nůž, ani za nic by mě nenapadlo, že ho po tomhle popadne a namíří ho proti sobě. Vyskočila na nohy a mé nohy vyletěly ihned za ní. Pohotově jsem vymýšlela větu, kterou bych měla říct, abych ji uklidnila, ale z úst mi vyklouzlo něco co bych nečekala, že kdykoliv v životě řeknu „Pokud se chceš zabít, budeš první muset zabít mě" řekla jsem a ruce jí přetočila tak, aby nůž mířil na mě. Cítila jsem v sobě strach a v ní nejistotu, ruce se jí třásly, ale v očích se jí mísily slzy s adrenalinem. „P-proč?" Dostala ze sebe přes třesoucí se rty div ji šlo rozumět. „Protože to nesmíš vzdát, dokud jsem tu já" řekla jsme jistě a já doteď netuším, kde se ve mě vzalo tolik sebevědomí. Ruce se jí roztřásly úplně a nůž spadl na zem, doteď mám v hlavě to řinčení. Už si nepamatuji, jak jsme noc strávily, ale pravděpodobně jsme usnuly na jedné posteli, nebo jsme naopak neusnuly až do rána a vyprávěly si své příběhy. To však v mé paměti nezůstalo. A takhle to všechno začalo, od té doby jsme se nerozdělily, nastoupily jsme na stejnou školu a staly se nejlepšími kamarádkami, kterými po všech těch nevšedních zážitcích našeho přátelství, zůstaneme už navždy.