Jednou jsem jela autobusem z naší vesnice do několik kilometrů vzdáleného města. Městské autobusy bývají často plné a nejinak to bylo i teď. Ve voze zůstalo jediné volné místo, venku horko, ve voze ještě znásobené dusnem a já byla ráda, že si mohu sednout. Hned na další zastávce ale nastoupila jedna starší paní. Po volném místě se marně rozhlížela, ale jen chvíli, protože jsem jí samozřejmě nabídla k sezení své místo. Byla zrovna dopravní špička, a na další zastávce nastupovaly další dvě starší paní. Ani ty si neměly kde sednout, proto jsem překonala jistý stud a vyzvala dva mladé kluky, co seděli, ať jim uvolní k sezení svá místa. Je by to asi samo od sebe nenapadlo, ze začátku se jim tedy nechtělo, vypadali překvapeně (že je oslovilo tak mladé „káče“ jako já) a naštvaně (že je jim taky horko a chtějí sedět...), ale nakonec svá místa uvolnili a ty dvě starší paní si mohli sednout. Poděkovali mi a já tak aspoň částečně zacelila nepříjemný pocit, že jsem k pomoci starším musela starší kluky vyzvat já, že je to samotné nenapadlo.