Ahoj, jmenuji se Viola Musialková a hraji squash. I když jsem asi nikdy moc nepomáhala fyzicky, snažím se pomáhat psychicky. V našem klubu máme kluka jménem Míša. Po prohraném zápase často brečí, protože je ještě malý. Jednou, když jsme měli turnaj v Brně a Míša prohrál, jeho tatínek odešel, protože byl velmi nervózní. Trenérka Míšu taky okřikla, a tak mi ho bylo líto. Vzala jsem ho k umyvadlu, aby se opláchl studenou vodou a přestal plakat. Říkala jsem mu, že nevadí, že prohrál, že se to stává i mně, a že jeho soupeř byl o dva roky starší. Od té doby, když má hrát, jdu ho vždycky povzbudit. V klubu máme také Barču, která po prohře také brečí. Obejmu ji a řeknu, že to nevadí. V našem klubu se navzájem podporujeme. Když někdo z nás hraje, jdeme ho všichni povzbuzovat. Po turnaji si užíváme zbytek dne, třeba jdeme na jídlo do restaurace, holky jdou do nákupního centra, nebo se jdeme podívat na kulturní památky. Snažím se být tady pro každého z mého okolí a podporovat je, ať už před zápasem nebo před testem ve škole. Můžou se na mě obrátit s čímkoliv a já jim ráda pomůžu. Věřím, že když si budeme navzájem pomáhat a podporovat se, bude nám všem pěkněji a veseleji.