Motala se mi hlava

Tento příběh je o mé kamarádce Anežce, které je 14 let. Anežka mi jednou zásadně pomohla, když jsem upadala do mdlob (a mohlo to skončit nejen ostudou, ale i dalšími komplikacemi). Jeli jsme jednou se zpíváním do Ostravy na biskupství. Na koncert jsem moc nechtěla, protože už před tím mi fakt nebylo dobře, ale bylo nás málo a poslední dny jsme intenzivně nacvičovali a nechtěla jsem sbor nechat ve štychu. Museli jsme pořádně zabrat, abychom byly v tom velkém prostoru slyšet, a navíc se i náš koncert natáčel. Po pár písničkách mi začalo být hodně blbě. Špatně jsem slyšela, bylo mi horko a viděla jsem tak nějak šedě. V době, kdy jsme nevystupovali, jsme museli být v naprostém tichu, abychom nerušili při natáčení další zpívající soubory a já tedy nemohl dospělé upozornit, že se se mnou děje něco divného. Všichni dospělí seděli navíc dál než já a ve mně se míchala panika a s pocitem úplné apatie. Naštěstí vedle mne seděla Anežka. Tiše mne odvedla do sousední místnosti. Začala se mne ptát, jestli mi není mdlo, nemám problémy s viděním, jestli se mi netočí hlava… rychle došla pro vodu, abych se mohla napít. Donesla mi do šatny i nějaké sušenky, abych do svého těla dostala rychle nějaké cukry. Dospělí byli stále někde daleko a nemohli k nám. Anežka sice stále nevěděla, co mi je, ale instinktivně ještě otevřela okno, ať se mi dobře dýchá. Pořád se mne na něco ptala, jak říkala, měla strach, že omdlím a chtěla mě tak aktivizovat. Pořád o mne měla strach. Po skončení vystoupení konečně do šatny přišli i první dospělí. To už mi ale bylo líp. Chtěla bych aspoň tak to Anežce poděkovat. Nebýt její duchapřítomnosti, určitě by to nedopadlo tak dobře.