Ten pocit bych vám přála

Jednoho dne jsem šla od babičky domů a viděla jsem starší paní o berlích, která se neuměla dostat na svou zahradu. Zahrada nevypadala moc udržovaně, tráva nebyla posekaná a v začínající džungli vedla jenom malá cesta k její maringotce. Bylo mi té staré paní líto a tak jsem se šla zeptat, jestli nechce pomoct, ale nechtěla a byla nějaká protivná, ale já jsem jí stejně pomohla a jak už jsem šla domů, tak jsem šla hned za taťkou, jestli to nemůžeme jít k té paní tu trávu posekat. Ale taťka řekl, že ona to zvládne sama. Byla na taťku naštvaná, protože pořád říká, že bychom si měli pomáhat. I proto jsem šla té paní zeptat ještě jednou, jestli vážně nechce pomoct. To už byla hodnější a nakonec si dala říct a že by tedy pomoc chtěla. Tak jsem vzala její sekačku, zkusila jí nastartovat, k mému překvapení chytla a já začala s džunglí bojovat. Posekala jsem jí zahradu a už jsem chtěla jít domů, ale ona nechtěla, prý ať ještě chvíli zůstanu, že je sama a nikoho nemá. Tak jsem tam zůstala. I když jsem tu paní vůbec neznala a ona mně taky ne, tak mi dala její telefonní číslo a zeptala se mě, jestli může ještě někdy zavolat…. A já že jo. Ten pocit, který jsem si držela celou cestu domů, bych vám přála. Pocit z toho, že jste někomu nezištně pomohli, je k nezaplacení.