Bylo to asi rok zpátky, kdy jsme já a moje sestra zachránili život. Večer jsem si čistila zuby, a protože bylo otevřené okno, šlo slyšet, co se děje venku. Ozývalo se mňoukání malé kočičky. Řekla jsem si, že tam asi jenom prochází nebo tam kočka přenáší kotě. Ovšem když mňoukání pokračovalo dalších 20 minut, nedalo mi to. Vzala jsem mobil a vydala se ven. Byl konec zimy, takže bylo hodně chladno. Bydlím blízko pole a za barákem máme místo, kde nikdo nechodí, je tam pouze vysoká tráva a právě odtamtud mňoukání vycházelo. Ze začátku se mi nedařilo kočku najít. Řekla jsem sestře o pomoc a společně jsme jí našly. Zavolaly jsme mamce, jestli kočku můžeme vzít domů. Ona nemá ráda kočky, hlavně ty z ulice. Bylo nám řečeno, že ji máme nechat tam, asi ji tam nechala matka a později pro ni přijde. Šly jsme tedy dovnitř. Když přišla mamka zpět domů, snažily jsme se jí přemluvit, ale stála si za svým. Nastala půlnoc a slyšela jsem mňoukání znovu, tentokrát ale doma. Sestra mi vešla s kočkou do pokoje, i přes jasný zákaz ze strany mamky pro ni šla. Jsem ráda, že tak učinila. Nevěděli jsme, čím ji nakrmit. Byla tak malinká, vešla se do dlaně. Daly jsme jí teplé mléko. Alespoň jsme se snažily. Uběhla noc, únava byla velká, protože jsme nezavřely oči, kočka byla velmi malá, takže šance úmrtí byla obrovská. Druhý den sestra sehnala mléko pro kočky. Staraly jsme se o ni 2 dny, mamka s námi nemluvila celý čas od doby, co to zjistila. Na sociální sítě jsme napsaly, zda někdo nechce kočku. Potřebovaly jsme ji dát do lepších rukou, ale útulky kočky nebraly. Nakonec se ozvala holka, která takhle malé kočky bere a stará se o ně. Předaly jsme kočku, mezitím nám holka psala, jak se jí daří. Podařilo se ji zachránit a rostla. Po asi 2 měsících bohužel zemřela. Zamrzelo mě to, ale jsem ráda, že díky nám měla možnost žít déle a měla někoho, komu na ní záleželo.