Chodím do 7. třídy, a proto musím na vyšší stupeň do školy dojíždět do sousední obce. Autobusem jezdím s různými lidmi, ale také jezdím s kamarády. Jednou se stalo to, že jsem měl sedm vyučovacích hodin, a proto jsem jel domů později, moji kamarádi měli jenom pět hodin, a tak se mnou nejeli. Tak jsem nastoupil ve Slavkově a jel do Litultovic, po deseti minutách autobus náhle zastavil a nastoupil pán , který byl slepý. A já ho pustil na moje místo, zeptal se ho: „ Kam jedete “? A on na to: ,,Do Litultovic na točnu.“ Odpověděl jsem, že dobře a jeli jsme dál, na točnu, vystoupil jsem a čekal na pána přede dveřmi autobusu… Když vystoupil, zeptal jsem se, zda si mě pamatuje, že jsem ten kluk, co ho oslovil v autobuse a pokud by chtěl, tak mu pomohu i přes cestu. Odpověděl, že děkuje, ale stačí, když ho zavedu kousek od zastávky k jednomu známému. Měl jsem radost, že jsem udělal dobrý skutek a chtěl pomoct někomu, kdo to potřebuje. Protože zdraví lidé berou svůj zrak, jako něco samozřejmého…Ale někdy tomu tak není a měli bychom si toho vážit.