Jednoho letního dne jsme s rodinou odjeli na dovolenou poblíž Doksů, osada Jachta u Máchova jezera. Dorazili jsme na místo, byl to takový klidný den a rozhodli jsme se, že půjdeme na procházku kolem vody. Bylo velké horko a já jsem si řekla, že se půjdu zchladit do řeky. Zeptala jsem se, jestli někdo nechce jít se mnou. Sestra odpověděla, že půjde. Ve vodě bylo celkem dost lidí, děti se smály a byly nadšené, že jsou ve vodě, rodiče se bavili mezi sebou. My jsme si se sestrou házely míčkem a najednou jsem přes houf lidí viděla, jak chce malý chlapec skočit do hluboké vody, která měla tak přes tři metry. Věděla jsem, že to bude malér. Plavala jsem blíž, abych kluka popřípadě zachytila, než bude pozdě a udělala jsem dobře. Chlapec šel okamžitě ke dnu a vůbec neuměl plavat a ani nevěděl, co má dělat. Hupla jsem pod vodu, sáhla jsem po něm, přidržela si ho a táhla ke břehu. Málem jsem se s ním taky utopila, Ale dopadlo to dobře. Jeho maminka přiběhla a byla celá vyděšená. Chlapec se dusil a kuckal vodu, tak jsem ho bouchala do zad. Po chvíli přestal a rozplakal se. Jeho mamka mi moc děkovala a chtěla mi něco koupit, ale já to odmítla, protože u nás ve třídě víme, že máme nezištně pomáhat tomu, kdo to potřebuje. Lidé ve vodě i okolo nás koukali a já se divila, že jsem pomáhala jenom já a trochu mě to i mrzelo. Říkala jsem si, co by se všechno mohlo stát, kdybych tam nebyla. Naštěstí se mi chlapce podařilo zachránit, a to je moc dobře.