Příběhy

Jednou ve všední den jsme jeli k doktorovi do Prahy. Zakoupili jsme si jízdenku a čekali na nádraží na náš spoj. Jako obvykle měl vlak ale zpoždění. Po příjezdu vlaku se na nástupišti začaly shromažďovat davy lidí, každý chtěl být ve vagonu mezi prvními. Nastala tlačenice. Někteří lidé se chovali doopravdy bezohledně a člověk si musel dávat velký pozor, aby něco od někoho neschytal. Litovala jsem maminky, které cestovaly s malými dětmi samy.

Po příjezdu do cílové stanice, na pražské hlavní nádraží, se situace opakovala. Jen lidé se chtěli dostat co nejdříve ven. Já se svou mamkou jsem si povšimla postaršího pána, který stál opřený v chodbičce o stěnu vagónu a podpíral se berlemi. Trochu se na nich zmateně vrávoral, jelikož v ruce držel ještě nějakou tašku. Na nic jsem nečekala a zeptala se ho, zda náhodou nepotřebuje pomoci. Pán se usmál a na první pohled bylo vidět, že jsem ho potěšila. Podržela jsem mu berle a pomohla mu po schodech dolů, aby se dostal ven z vlaku.

Myslím si, že je samozřejmostí, aby si lidé pomáhali a chovali se k sobě s úctou. Bohužel ne vždy se toho všichni lidé drží. Po svém činu jsem odcházela spokojená a s příjemným pocitem na srdíčku.