Les pro všechny

Jednoho krásného až překrásného dne jsem s dědou a babičkou šel sázet stromky do vymýceného lesa v Choustníkově Hradišti. Když jsme do lesa dojeli, tak jsme se hned dali do práce, sázeli jsme jeden stromek za druhým, a jak jsme sázeli, tak jsme si nevšimli, že se sešeřívá. Druhý den bylo zase krásně, a tak jsme vyrazili znovu do lesa. Bylo tam nádherně. Sice mě ze včerejška bolely záda, ale sledoval jsem ptáky, jak poletují a zpívají, květiny voněly a kvetly; bylo prostě nádherně, a tak jsme se dali znovu do sázení stromků. Já vydatně pomáhal babičce a dědovi, sázeli jsme až do samotného večera. Třetí den jsme vzali i nějakou zeleninu a jiné pochoutky pro zvířata do krmelce. Po chvíli mě napadlo, že bych se mohl podívat, jestli nějaké zvíře nepřijde a opravdu, přišla srnečka, ale po chvilce utekla, protože jsem sebou hnul a vyplašil jsem ji. Tak jsem zase šel pomáhat babičce a dědovi. Opět jsme pracovali až do večera – jako i mnoho a mnoho dalších dní nebo odpolední – a nelitoval jsem, protože lesy, které jsem zasadil s dědou a babičkou stojí až dodnes, a to je přece pro všechny lidi moc důležité.