Dřív mě to nenapadlo

Jmenuji se Kateřina Krajíčková, je mi čtrnáct let a chodím na Základní školu Bohumínskou ve Slezské Ostravě. Na naší škole je psaní Dětského činu roku každoroční tradicí. A vzhledem k tomu, že jsem letos deváťák, není divu, že mi došly zajímavé nápady i dobré skutky. Nejprve jsem nevěděla, o čem psát, nedokázala jsem si vybavit žádný čin hodný názvu tohoto projektu. Pak jsem se ale zamyslela a uvědomila si, že tady nejde jen o hrdinství, nebo o výhru, tento projekt má nabádat ostatní k věcem, které by jinak nepodnikli. A právě to ho dělá jedinečným. Rozhodla jsem se tedy použít příběh z dřívějších let, s myšlenkou možné inspirace ostatním. Když jsem byla mladší, chodívala jsem do kroužku mažoretek ve středisku volného času. Část roku jsme vždy vymýšleli sestavu, a když byla hotová, nastalo období soutěží. Pro mě osobně období celkem nepříjemné a stresující. Jednou nám ale trenérka nabídla vystoupení na karnevalu v Základní škole speciální pro mentálně postižené děti. Zpočátku jsme byly sice trochu nesvé, ale nedalo se nic dělat. Na vystoupení jsme dorazily a jako obvykle se učesaly, převlékly do kostýmků a naposledy zopakovaly sestavu. Uteklo to jako voda a byl čas vystoupit. Pamatuji si, jak nervózně stojím před dveřmi sálu a nevím, co mám čekat. Když jsem však vešla dovnitř, všechen stres ze mě rázem opadl. Za obrovského potlesku jsem s úžasem sledovala rozjásané obličeje dětí čekajících na naše představení. Spustila se hudba, my začaly s vystoupením a některé děti začaly tancovat s námi, to nám dalo ještě větší chuť předvést to nejlepší, co umíme. Daly jsme do toho všechno a pořádně si to všichni užili. Když vystoupení skončilo, sbalily jsme se, rozloučily se s dětmi a poděkovaly paním učitelkám za nezapomenutelné odpoledne. Cestou domů jsem se nemohla zbavit toho hřejivého pocitu u srdce, který mě ujistil, že se sem příští rok opět moc ráda podívám. A tohle je jeden z těch příběhů, který mě v předchozích letech nenapadlo napsat. Jako mladší jsem ho totiž nedokázala ocenit, protože tohle přeci není něco, k čemu máte příležitost jen jednou za život. Ale teď s odstupem času vidím, že hodnota i takto obyčejného příběhu je nevyčíslitelná. Pochopila jsem totiž, že i taková maličkost, jako je úsměv na tváři, může člověku změnit klidně celý den.