Správná věc

V loňském školním roce jsem strávil hodně času v Beskydech. Při vyhlášení karantény kvůli covidu mě a sourozence odvezli rodiče na chatu, kam za námi na víkendy jezdili, ale ve všední dny se o nás staraly babičky. Moc povinností jsem neměl, občas zajít nakoupit, naštípat a donést dřevo, někdy zatopit v kamnech. Proto mi nevadilo, že malý chlapec Míša ze sousedství chce se mnou trávit čas. Oba jeho rodiče pracují a Míša nechodil do školky kvůli nějaké poruše chování. Neznám jeho diagnózu, je-li to autismus, či něco jiného. Míša je velice neposedný, sportovně zdatný, ale s dospělými těžko vychází. Dokonce s těmi, které dobře nezná, ani nemluví. Věnuji se fotbalu, i na chatě jsem se snažil plnit tréninkový plán a Míša mě u toho pozoroval. Nejen při hraní fotbalu, ale i při jízdě na kole nebo při jiných hrách. Začal jsem ho do svých her zapojovat. Oblíbil si mě i mou sestru Kláru tak, že nás dokonce i poslouchá a vycházíme spolu. Trávíme s ním čím dál více času. Jeho rodiče mi ho dávají na starost, když potřebují někam odjet. Hlídám ho rád. Od rodičů Míši vím, že se celý týden těší na pátek, až přijedeme na chatu. Hned přiběhne a chce si hrát. Když mám zadanou práci, kterou mám udělat, snaží se mi pomáhat. Míša se dokonce naučil zdravit a děkovat, což před rokem nedělal. Není to sice žádný dobrý skutek, ale cítím, že dělám něco správného.