Smutný příběh se šťastným koncem

Ahoj, jmenuji se Lucie Vargová a je mi 15 let. Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh, zkušenosti a rady. Týká se to mé nemocné maminky. Ve 31 letech začaly mamce dělat problémy kolena. Tenhle problém jsme všichni přehlíželi a neřešili. Ovšem za pár měsíců se přidaly i další problémy. Ochrnula celá pravá půlka těla. V nemocnicích podstoupila všechna vyšetření. A najednou se ze šťastného života stala noční můra. V nemocnici mamce zjistili RS (roztroušenou sklerózu). Je to autoimunitní onemocnění napadající nervový systém a žádný lék neexistuje. V ten den, se vše změnilo. Mamka na tom byla psychicky velmi špatně. V tu dobu, jsem jí byla největší oporou. Chodila jsem s ní několikrát týdně na infuze, výměnu plazmy a dalších x vyšetření. Chtěla jsem, aby věděla a měla pocit, že na to není sama. Do roka, co jí to zjistili, mamka skončila na vozíku. Všechna vyšetření, která měla být nápomocná a nemoc zpomalit, nepomohla. Mamka se zhroutila. Ze silné, úžasné a sebevědomé ženy se stal někdo, kdo už tady mezi námi ani nechtěl být. Snažila jsem se mamce ukázat/ motivovat ji, že život vozíčkáře neznamená konec. Ale měla pocit, že věci, které ráda dělala, už dělat nebude. Denně jsem trávila několik hodin na počítači a hledala nějaké aktivity, které bychom spolu mohly dělat. A našla jsem. Společně jsme zjistili, že život na vozíku zdaleka ještě nekončí. Nechali jsme s rodinou předělat celý byt na bezbariérový, aby se v něm mohla pohybovat. Mamce jsem se vším pomáhala. Vařily jsme spolu, cvičily, hrály různé hry a při procházkách, kdy jsem ji tlačila, jsme objevily spoustu nových a krásných míst. Tahle nemoc nám toho hodně vzala, ale také hodně věcí dala. Díky tomuhle jsem s mamkou trávila více času, sblížily jsme se a zjistily jsme o sobě víc věcí. Už je to 7 let, co se mamka s touhle nemocí potýká. Nedávno podstoupila operaci páteře. Týden ležela v nemocnici. Společně s celou rodinou jsme ji chodili navštěvovat. Teď je doma po operaci, kdy se nesmí vůbec hýbat, maximálně ležet. Za těch 7 let, jsme společně udělaly velký pokrok a stala se z ní opět ta silná a sebevědomá žena. Mamce pomáhám doteď a dělám to ráda. Nikdy jsem netušila, že pouto, které mezi námi je, je tak silné. A co mi tohle do života dalo? Obrovskou zkušenost. Osamostatnila jsem se, naučila jsem se vařit a dělat všechny domácí práce, dále jsem se naučila mamce píchat injekce a spousta dalších věcí. Co tímhle chci říct? Važte si svých blízkých. Starejte se o ně. Vraťte jim všechnu tu lásku, kterou Vám dali, protože kdo jiný si to zaslouží, když ne oni.