Dvacet korun stačilo

Jednoho krásného slunečného dne, který byl vlastně úplně běžný a začínal jako každé jiné pondělí, jsem s odporem ve tváři vstal z postele a jen se těšil, až si zase konečně lehnu. Když jsem se tedy konečně "vyškrábal", začal doopravdy den. Roztáhly se žaluzie a rázem jsem měl společníka, denní svit. Nasnídal jsem se, vyčistil zuby, no a "hurá" do školy. Ve škole se nic převratného nestalo, nebo si na to minimálně nevzpomínám, a tak se můžeme asi přesunout na samotný konec vyučování. Po cestě na zimní stadion jsme před sebou spatřili nějakého pána, nikdy před tím jsem ho neviděl, od pohledu jsem usoudil, že je to asi bezdomovec, ale bylo mi ho líto, asi něco potřeboval, lidé ho odmítali. Přemýšlel jsem, co se mu asi přihodilo, a byl jsem odhodlaný pomoct. Pán za námi přišel a slušně se zeptal, jestli nemáme nějaký "drobák". Pán říkal, že potřebuje asi 7 korun na autobus, že se odsud potřebuje dostat, že někoho hledá či co, řekl jsem, že určitě mám a dal jsem mu zhruba 20 korun, protože působil opravdu mile. A jsem si jistý, že si za to nekoupil žadný alkohol ani žádnou jinou návykovou látku. Byl jsem rád, že jsem mohl někomu pomoct, přitom hloupých 20 korun. Co bych s nimi udělal? Koupil si brambůrky? Takže jsem si nedal nezdravé jídlo a ještě mohl pomoci. Pán měl také radost, řekl, že jsem moc hodný hoch, a šel. Sice krásný pocit, ale poté jsem už jen přemýšlel, proč několik dospělých lidí, kteří vydělávají, toho pána jen odmítli pohledem a ani "hloupých" 20 korun mu nemohli dát.