V této těžké a složité době, kdy celý svět řeší coronavirus, si musíme o to více pomáhat. Začalo to asi před dvěma měsíci, kdy se začalo se zakazováním akcí a začaly se zavírat obchody, kroužky... Když to začalo, nikdo nevěděl, co se bude dít, nikdo netušil, co a na jak dlouho se všechno zavře. Když to všechno a všechno zakázali, myslela jsem si, že umřu. Doma byla nuda, nemohla jsem nikam jít, ale já se alespoň zabavila internetem a měla rodiče, kteří mne zajistili po potravinové stránce. Napadlo mne, jak na tom ale jsou starší lidé, žijící sami, bez kontaktu s vlídného slova. Kdo těm nakoupí a obstará jim věci? Co kdybychom jsme v naší vesnici nákup nemocným a starým lidem nosily domů my, jako skauti. Určitě by byli rádi, že nemusí chodit do obchodu. Hned jsem psala napsala našemu hlavnímu vedoucímu a on mi napsal, že je to dobrý nápad, a že bychom to mohli zkusit. Napsala jsem ostatním a začala jsem se ptát, kdo by do toho šel. Ozvalo se celkem dost lidí, kteří souhlasili a věc se rozjela. A podařila. Nedělám si patent na dobré skutky, vím, že podobné iniciativy naštěstí zaplavily naši republiku nezávisle na mně, ale i tak mne "můj" nápad hřeje u srdce. Nikdy se neomrzí úsměv našich, jejich radost, když ví, že někdo souzní s jejich samotou, že je tady někdo, kdo (i v těžké době) je ochoten pomoci a že se třeba jen nemusí trmácet do obchodu, když je třeba bolí nohy. Poznala jsem, že mě baví pomáhat druhým a být prospěšná.