Babičky

Jednoho dne jsme se já a můj dobrý kamarád Tadeáš Malík rozhodli, že půjdeme udělat dobrý skutek. Naproti naší škole je domov důchodců a tak nás napadlo, že bychom mohli udělat radost starým lidem a trochu je rozveselit. Dohodli jsme se, že nakoupíme malé pohoštění pro babičky a dědečky, v Ikei jsem koupil umělou kytku a z domu vzal stolní hru „Člověče nezlob se.“ Když jsme měli vše rozmyšleno, vydali jsme se konat. Přišli jsme na recepci a přesto, že jsme neměli schůzku předem domluvenou, paní recepční nám dovolila se zapsat do sešitu návštěv a pustila nás dovnitř. Když jsme vystoupili z výtahu, na chodbě jsme narazili na dvě sestřičky a s těmi jsme vše domluvili. Sestřička nás zavedla do společenské místnosti. Přestože nás babičky vůbec neznaly, měly z naší návštěvy ohromnou radost. Jedna z nich byla na vozíčku, protože neměla nohy. Jmenovala se Růženka. Přestože jí bylo 92 let, byla velice šikovná. První část naší návštěvy jsme si s babičkami povídali, byly moc příjemné a spokojené. Nabídli jsme jim pohoštění, které jsme pro ně nakoupili . Vykládaly nám o svém dětství, jaký mají nyní program v domově důchodců, o svých rodinách a vnoučatech a co rády dělají. Pak jsme s nimi začali hrát hru Člověče nezlob se a byla to s nimi fakt zábava. Babička, která hru vyhrála, dostala ode mě tu kytku. Byla to právě Růženka. Všechny nás to bavilo tak moc, že se nám ani nechtělo odcházet. Ale čím víc vás něco baví, tím rychleji čas utíká . Když se naše návštěva blížila ke konci a museli jsme se rozloučit, dokonce došlo i na slzy. Babičky nám řekly, jak je naše návštěva potěšila, že se necítily samy, že jsme prima kluci. Udělali jsme na památku pár fotek, rozdali jsme ostatním důchodcům zbylé perníčky a odešli jsme. Došlo nám, jak takový malý skutek udělá velkou službu, když je někdo starý a sám. Přitom stačilo tak málo – trocha času a dobrý nápad.