Sestřenice si koupila zahradu v Kylešovicích. Jenže měla jeden problém – po předchozích majitelích tam zůstal neuvěřitelný nepořádek. Asi po půl délce zahrady tam byla 1,5 vysoká a 2m široká hromada kamenů, suti, odpadu, kompostu a ještě k tomu všechno zarostlé plevelem. Protože strejda pracuje v Německu a kvůli corona virusu se sem nemohl dostat, požádala nás sestřenice, jestli bychom jí s tím nemohli pomoct. Takže hned první víkend karantény jsme se na to s rodiči vrhli. Vytrhali jsme plevel a stihli jsme odvézt nějakou část té hromady (jen tu část kde byla hlína). Jenže během pracovního týdne rodiče chodili do práce a vraceli se domů až pozdě, tak jsem na zahradě pomáhal jen já. Celý týden jsem se sestřenicemi probíral tu hromadu. Prosívali jsme hlínu, kterou jsme potom sypali do děr, abychom zahradu alespoň trochu vyrovnali, a kamení dávali do kýblů, které jsem večer, až taťka přijel s autem vysypával na vozík a odváželi jsme to do sběrného místa. Paradoxně nejhorší na té lopotě nebyl fakt, že jsem tam přes den jako kluk – muž zůstával sám, nejhorší bylo, že vždy, když jsem kopl do země, tak tam bylo všechno možné, co mi bránilo pokračovat - cihly, stará základová stěna stodoly, co tam kdysi stávala, kolejnice, nebo prostě jen kámen, co dělal problém zvednout všem najednou. Nejlepší byly víkendy – to už jsme jenom odváželi kameny a suť, kterou jsme přes týden dávali bokem na odvoz, jelikož jsme to už přes týden nestíhali. Na skládku jsme s nimi jeli minimálně 10x. Zahrada je po několika týdnech jakž takž v pořádku. Je to zvláštní, ale docela se mi po práci na ní stýská, protože i přes tu dřinu, co jsem si tam užil, vím, že kdybych jim tam nepomáhal, tak by to holky ještě neměly hotové, protože většinou tam byla dost těžká fyzická práce, co by ani samy nedokázaly udělat.