Pomáhám už devět let...

Budu mluvit o sobě, protože já dělám dětské činy již skoro 9 let a to tak, že pomáhám rodičům s péčí o mou sestru Moniku. Sourozence jsem se si moc přál, ale osud nám změnil celý život. Sestra se narodila moc brzy a moc maličká a postupně se ukázalo, že bude mít následky do konce svého života. Má totiž středně těžké mentální postižení, potřebuje neustálou péči a dohled, a proto když je potřeba, pomáhám hlídat, krmit, přebalovat…. Štěstím v neštěstí je, že sestra není upoutána na lůžko a neví o světě, právě naopak. Možná si někdo myslí, že je jednoduché hlídat postiženou sestru, ale tak to bohužel není. V jednom kuse po vás něco chce, pití, jídlo, věci, které máte zrovna v ruce. Neví, že si může ublížit, když někam vyleze, a tak ji musím mít pořád na očích. Ale taky se s ní hodně nasměju, protože co ona vymyslí za blbosti, z toho by některé kleplo. Nejhorší to je, když chytne špatnou náladu, to je kravál, jak kdyby vedle vás jezdily tanky, a pak mi nezbývá nic jiného, než si ji vzít vedle sebe a uklidnit ji, nejlépe nějakýma lumpárnama. Když už večer konečně usne, tak to je ticho k nezaplacení. Kdo si hlídání takového sourozence nezkusil, asi nepochopí, jak náročné hlídání to je. Pochvalu ale směřuji nejen k sobě, ale ke všem dalším dětem, které se jako já dostaly to takové prekérní situace a zvládají ji (nebo pomáhají rodičům s jejím zvládnutím).