Desetikoruna

Zážitek, o kterém budu psát, se stal mé babičce. Dodnes o něm vypráví jako o setkání s hrdinou. Moje babička jednou pospíchala na autobus, aby stihla spojení do nemocnice, kde měla být na kontrole u pana doktora. Těsně před odjezdem si vybrala peníze z bankomatu. Dopoledne cestuje dost lidí, tak byl autobus plný, ale jel načas. Termín kontroly měla akorát vypočítaný a byla přesvědčena, že to stihne. Řidiči chtěla zaplatit jízdenku, ale měla jen velkou bankovku. Pán od volantu ukázal na ceduli na dveřích, že nerozměňuje a platící musí mít připravené drobné. Oznámil jí, aby zaplatila nebo vystoupila z autobusu a nezdržovala. Lidé již koukali, kdo zdržuje odjezd. Potila se hanbou, ale i potřebou, že do nemocnice musí dorazit. Stal se zázrak. Jeden cestující, úplně cizí kluk, se zvedl a řekl: „Kolik potřebujete ?“ Babičce jízdenku zaplatil. Během cesty vystoupil a babička už mu nestačila ani poděkovat. Při každé další cestě má dnes babička připravené drobné mince a jednou se jí podařilo autobusového hrdinu potkat. On už si ji nepamatoval, ale babička mu místo desetikoruny vrátila dvacku. On se bránil, že o nic nejde, ale pro babičku to byl a je dodnes hrdina. Babička říká, že je třeba si pomáhat, protože nikdy nevíme, kdy budeme potřebovat pomoc my...