Všudypřítomné odpadky

Každý rok jezdím pravidelně s rodiči na hory. V oblibě máme kratší i delší túry. Společně s rodinou teoreticky připravujeme možné i nemožné trasy. Studujeme turistickou mapu na googlu. Sestra se ohrazuje, že ona to ještě nedá, prý je ještě malá. To říká téměř u všeho. I jak vytahuje nádobí z myčky. Neberu ji vážně. Jednou jsme se po dlouhé rozvaze dohodli a připravili trasu .Plánovaný výšlap byl dlouhý asi 24 km a mělo se jít celý den. Vypravili jsme se lesní cestou , kochali se přírodou a vůní lesa. Po cestě, po které jsme šli, jsme vždy viděli nějaký ten odpadek. Nechtěli jsme sice dělat uklízeče lesa, ale nedalo nám to. Každý z naší rodiny našel trochu větší igelitový pytlík, či tašku. To, co šlo, jsme vzali a na nejbližším odpočívadle vyhodili do odpadkového koše. Nějak v polovině cesty jsme uviděli skupinu mladých lidí, která čistila les. Zeptali jsme se, zda se můžeme přidat. Řekli, že můžeme. Takže jsme s nimi šli lesem a čistili. Hra na uklízeče se nám vcelku zalíbila a ještě jsme navázali nové kontakty (nejenom přes Instagram). Igelitky plné lahví od piva, obaly od sladkostí a další neurčitý nepořádek. Dávali jsme to i do jejich velkých pytlů. I velké pytle už byly naplněné až po vrch. Více toho neposbíráme, není do čeho. Sbírali jsme o sto šest, asi tak jednu a půl hodiny, makačka - vám řeknu. Z túry sice sešlo, k cíli výšlapu jsme se nedostali, turistickou trasu budeme muset zopakovat. Za to nás hřál dobrý pocit. Udělali jsme něco pro přírodu. Pizza byla v nedalekém kiosku výborná.