Příběhy

Často přemýšlím nad tím, že bych se mohla mít lépe. Že by bylo fajn mít bohaté rodiče, žít v krásné vile třeba někde na Bahamách, navštěvovat soukromou prestižní školu, chodit jen ve značkovém oblečení a mít možnosti si koupit vše, po čem mé srdce prahne.

Myslím, že to tak má většina z nás. Toužíme po tom, co nemáme nebo nemůžeme mít. Jsme často tak zaslepeni, že nevidíme, co vlastně ve skutečnosti máme. A že je toho opravdu hodně. Máme své domovy, máme co jíst, máme možnosti se vzdělávat, jsme zdraví. Je toho daleko víc, co nás může dělat šťastnými, ale musíme si to uvědomovat.

Mně osobně v tomto ohledu nejvíce otvírají oči naše pravidelné rodinné cesty do Makedonie. Jezdíme tam 3x do roka, protože odtamtud pochází můj táta a máme tam spoustu příbuzných. Makedonie je stát, kde žije mnoho chudých lidí. Zažila jsem tam děti, které nemají ani svoji vlastní postel. Můj vlastní pokojíček je proti tomu velký luxus. Děti tam často chodí v opraném starém oblečení, nosí děravé ponožky, mají třeba jen dvě hračky a místo do kroužků chodí po škole pomáhat na pole.

Bylo mi asi 6 let, když jsem se rozhodla, že by bylo dobré jim nějak pomoct. Ale jak? Sama si ještě nevydělávám. Rozhodla jsem se, že jim budu aspoň vozit, co mi je malé nebo s čím už si nehraji. Postupem let se z toho stal zvyk a já už se vždycky nemůžu dočkat, až jim to tam všechno předám a uvidím jejich úsměv na tváři. Pokaždé si šetřím z kapesného co nejvíce peněz, abych pak mohla děti ze sousedství (moje kamarády) pozvat na zmrzlinu, zaplatit jim třeba vstup do zoo a dopřát jim něco z těch věcí, které nám se zdají tak obyčejné a samozřejmé.

Pokaždé se vracím domů s vědomím, že se mám dobře a že mi nic nechybí, že vlastně žiji v přebytku. Dál si sním svůj sen o Bahamách a spoustě peněz. Ale zároveň si uvědomuji, že šťastná můžu být i bez nich.