Jednoho krásného dne jsem jela k mé hodné babičce. Babička byla doma, a tak jsem šla za ní. Na chodbě domu jsem uviděla paní, která mi celá nešťastná řekla, že ztratila klíče. Nerozmýšlela jsem se a řekla jsem jí, že jí ráda pomůžu a šly jsme klíče hledat. Hledaly jsme je asi půl hodiny, ale nakonec, když jsme všechno převrátily vzhůru nohama, jsme je našly. Byly na botníku ukryté mezi věcmi. Paní mi poděkovala a já jsem utíkala za babičkou, aby neměla strach, kde jsem. Po 13. hodině jsem už musela domů, a když jsem šla pro kolo, najednou vidím tu samou paní, které jsem pomohla najít klíče, jak leží celá zhroucená na chodbě na zemi. Vyděsila jsem se a hned jsem k ní utíkala. "Co se vám stalo? Co vás bolí? Můžete mluvit?" vyhrkla jsem, když jsem viděla, že se hýbá. Řekla mi, že jí hrozně bolí noha. Měla ji zkroucenou pod sebou, ale nevypadalo to na zlomeninu. Přesto jsem okamžitě běžela pro pomoc. Kam jinam než pro babičku. Obě jsme pak paní ošetřily odřeninu a viděli jsme i velkou modřinu. Pomohly jsme té paní do jejího bytu, k lékaři nechtěla. Paní mi chtěla dát za moji ochotu pomoci 50.-Kč, ale já jsem peníze odmítla. Za pomoc druhému člověku v nouzi se přece peníze neberou.