V létě koncem páté třídy jsem jela ze školy na kole domů. Jela jsem uličkou směrem na Choltice a na jedné zahradě jsem uviděla starou paní o berli, jak sama obrací velkými dřevěnými hráběmi seno. Jela jsem dál, ale asi po deseti metrech jsem se zastavila a v duchu jsem si řekla, že to pro ni musí být asi hodně namáhavé obracet seno takovými těžkými hráběmi a navíc v takovém vedru. Otočila jsem se i s kolem a došla zpátky. „Nepotřebujete pomoct?“ zavolala jsem na ni. Paní asi špatně slyšela, tak jsem se zeptala ještě jednou. „Aha! Já jsem si myslela, že se ti něco na kole pokazilo a ty chceš pomoct!“ odpověděla s úsměvem. Tak tedy řekla, že je ráda, že jí pomůžu. Kolo a aktovku jsem si dala za plot. Paní mi jenom říkala, jak mám seno správně obracet. Hezky jsme si popovídaly. Byla milá. Zjistila jsem, že se i dokonce zná s mou babičkou. Po práci mi paní poděkovala. Řekla, že jsem hodná, že jsem jí pomohla. Uličkou prošlo celkem dost lidí a někteří dokonce ani nepozdravili. Prošel tudy i můj soused a kamarád, který se ani nenabídl. Paní mi za to chtěla něco dát. Říkala jsem, že nic nechci, ale byla neodbytná. Nakonec mi dala dva čokoládové zákusky, které vytáhla z mrazáků. Poděkovala jsem a dala je do aktovky. Pak jsme si ještě několik minuty povídaly. Poté jsme si vzájemně poděkovaly, rozloučily se a já jela na kole domů s čistým svědomím a dobrým pocitem.