Kolem třetí třídy k nám přišla nová spolužačka Anička; malá, vlasy jako sluníčko. Určitě se chtěla kamarádit s každým z nás, ale zejména klukům ve třídě nesedla. To víte, nový žák. Nevím, jestli se jim nelíbila nebo co, ale po několika dnech ji začaly zlobit. Říkali jí nehezké věci, shazovali jí učebnice a sešity z lavice a jednou ji po doučování zamkli šatnu, takže nemohla jít domů. Po několika týdnech, co jí ubližovali, už Anička nechtěla chodit do školy. Bála se, že ji kluci budou zase zlobit, ale to my nevěděly. Kluci to dělali šikovně, takže ani my ani paní učitelka jsme nic nezpozorovaly. Říkali, že prý nechtěli, a proto učebnice spadly, že to byla jen "sranda", když se jí smáli. Ve 4. třídě jsme viděli, že je to nějaké divné, ty jejich legrace pokračovaly, ale to my holky jsme se snažily jim v tom zabránit a věřte, že se nám to moc nedařilo. V 5. třídě jsme dostali novou třídní učitelku a ta nám hned vysvětlila, co je to šikana a jak se proti ní účinně bránit. My holky jsme jí hned o Aničce řekly a nová učitelka začala hned jednat. Na třídnické hodině vyzvala kluky, aby se Aničce omluvili a podali jí ruku na usmířenou a představte si, že ona všem odpustila, nikomu z nich nevynadala, nežalovala nebo něco takového. Od té doby si naše nová třídní kluky hlídala, nás holky poprosila, jestli bychom Aničce nepomohly i s učením a my rády souhlasily. Ale co čert nechtěl. Před několika dny Anička přišla do školy s berlemi a ortézou na noze. A jako by kouzelným proutkem mávl, ten den se všichni kluci změnili a nejen holky, ale i oni začali Aničce pomáhat - s taškou, zvedáním židle, dávali jí přednost ve dveřích, na schodech ji chránili před žáky jiných tříd, pomáhali s učením na hodinu a taky s tácem na obědě. Tak a takhle jí pomáháme všichni, celá třída. A naše třídní jen září, protože jsme jako třída dokázali, že jsme dobrý kolektiv, že se umíme spojit, když je potřeba.