Už od začátku toho dle roku jsme byli všichni trošku v nervech, protože jsme věděli, že nás čekají přijímací zkoušky. Začali jsme se pravidelně každé úterý připravovat ve cvičeních z matematiky a češtiny. Ze začátku to bylo v pohodě. S matikou mívám celkem problémy a pocítila jsem, že tomu asi nevěnuju tolik, kolik bych asi měla. Ze začátku (nějaké opakování, převody) nebylo čemu nerozumět, a tak jsem si myslela, že to bude naprosto v pohodě. To mi vydrželo až do doby, kdy přišly slovní úlohy a později také samotné cvičné testy. Přestala jsem rozumět otázkám, ztrácela se v textu. Když jsem se zeptala učitelky a ona mi to trpělivě vysvětlila, nebylo mi to nic platné, za pět minut jsem to znovu nechápala. I přes učitelčinu ochotu jsem nutně potřebovala jinačí pomoct. Naštěstí moje tři spolužačky, Kristýna, Adél a Adéla, mi se vším pomohly. Když jsem nechápala slovní úlohu, vysvětlily mi ji, když jsem nevěděla vůbec odkud vítr vane, poradily mi, jak úlohu „číst“ a řešit, probraly to se mnou. Postupem času jsem se v tom pořád ztrácela ,ale tím, že se mnou obě Adély chodily i na doučování na obchodní akademii, se mi věci začaly znovu vybavovat. Konečně jsem začala vidět světlo na konci tunelu. Jsem strašně ráda, že jsem holky měla po ruce. Myslím si, že kdyby nebylo jich, bylo by mi u přijímaček veliké dusno a na konci hořký pláč. Byly trpělivé, ochotné pomoci a toho si nesmírně vážím. Strašně moc mi pomohly. Díky nim, a samozřejmě i učitelům, jsem se dostala na střední, kterou jsem měla „vysněnou“ už od sedmé třídy. Patří jim tedy obrovské DÍKY.