Už od druhé třídy se učím v základní umělecké škole hrát na akordeon. První tři roky jsem pravidelně docházela do nauky a od čtvrtého ročníku jsem začala chodit do akordeonového orchestru. V orchestru nás hraje kolem 33 dětí a vede nás skvělá učitelka. Vždycky na konci školního roku máme hodně vystoupení a soutěže. Kvůli těmto akcím máme každý rok celodenní soustředění, na kterém trénujeme, dokud naše skladby nezní sladěně. Minulý rok jsme zrovna měli soustředění před koncertem v opavském Domě Petra Bezruče. Sešli jsme se ráno v devět hodin a začali jsme trénovat. Hráli jsme tak hodinu a půl a pak jsme měli přestávku. Přestávka trvala tak 10 minut, abychom jsme se mohli napít a dát si něco k snědku. V tom ale přišla paní učitelka a chtěla nás o něco poprosit. Paní učitelka přišla totiž s nápadem, že výtěžek z dobrovolného vstupného na koncertě v Domě Petra Bezruče, můžeme poslat jednomu fyzicky nemocnému klukovi. Všichni jsme souhlasili, ale to nebylo vše, co jsme museli udělat. Abychom vybrali co nejvíce peněz, museli jsme pozvat všechny, koho jsme znali. Jelikož to nebyla tak velká akce, tak jsme ani neroznášeli plakáty po městě. I přesto jsme se snažili pozvat nejvíc lidí, aby byl výtěžek co největší. Já jsem osobně nepozvala jen svoji nejbližší rodinu, ale rovnou všechny příbuzné (babičky, dědečky, tety, strejdy, bratrance, sestřenice atd.). Moji kamarádi z akordeonového orchestru taky pozvali spoustu lidí, protože v den koncertu byl sál úplně plný. Před koncertem když jsem se z 2. patra dívala na kasičku u vstupného, byla skoro plná. V ten moment jsem si uvědomila, že ta moje snaha a snaha ostatní pozvat co nejvíce lidí, se vyplatila. Vždyť přece pomůžeme nemocnému klukovi. Ihned na to jsem si musela jít pro akordeon a spolu s orchestrem odvystupovat. Po vystoupení jsem měla takový dobrý pocit nejen za to, že se mi skladby povedly, ale i za to, že já a celý orchestr jsme mohli pomoci. Protože nám paní učitelka neřekla, kolik peněz se vybralo, tak jsem alespoň doufala, že to bylo co nejvíc.