Lýkožrout

Jednou v létě měl můj dědeček problémy v lese s lýkožroutem. Věděl jsem, že jeho samotného práce v lese vyčerpá, tak jsem se u dědy stavil s úmyslem mu pomoci. Chvilku jsme si o nich povídali, například – proč jsou tito brouci pro les tak škodliví a taky, že jsou v podstatě nevinní, jen chtějí přežít, ale vždycky na to les doplácí. Druhý den jsme se naobědvali, připravili si nářadí a ve skupince pěti lidí, kteří dědovi také nabídli pomoc, jsme vyrazili kácet nakažené stromy. Bylo mi líto mohutných stromů, ale pokáceli jsme je, odřezali větve a kmeny jsme naložili. Po třech dnech jsme vyvezli všechny kmeny a začali pálit větve, všechno to bylo nepoužitelné. Pak jsem odjel domů a každý den čekal dědův telefonát, v kterém mě poprosí o pomoc při sázení malých smrčků a nějakých listnáčů. Jakmile mi děda zavolal, hned jsem vyrazil. Jelikož popel ze spáleniště už slehl, byl vynikajícím hnojivem pro nové sazeničky. No a s dobrým pocitem, že jsem i já pomohl odvrátit les od katastrofy, jsem se vrátil domů.