Vždycky na podzim se v časopisech a na internetu začnou objevovat rady, co dělat, pokud v přírodě najdeme malého ježka. Moc jsem si přál nějakého najít, a to se mi také splnilo. Už byla skoro tma a já jsem byl s kamarádem Mirkem ještě venku. Už jsme chtěli jít domů a vtom jsme uviděli na trávníku malého ježečka. Hned jsem si vzpomněl, co jsem viděl na internetu. Že malí ježci, kteří mají malou hmotnost, na zimu neusnou a umřou. „ Co budeme dělat,“ řekl Mirek, „já ho domů vzít nemůžu, naši by mi to nedovolili.“ Sundal jsem mikinu, opatrně ježečka zabalil a šli jsme k nám. Věděl jsem, že mamka ho určitě nevyhodí. Zazvonili jsme, mamka otevřela, uviděla ježka a řekla: „No, to mi tak ještě chybělo.“ Bydlíme totiž v paneláku a máme dvě kočky, které se hned přišly podívat, co jsem to přinesl. Mamka měla strach, aby nedoslaly nějakou nemoc nebo blechy. Ježka jsme dali zatím do krabice od bot a dali mu vodu a kočičí konzervu. Asi měl pořádný hlad, protože se hned pustil do jídla. Byl opravdu hrozně maličký. Ve sklepě jsme našli větší bednu, vystlali jsme ji senem a obalili dekou a dali jsme ježka na balkon. Zahrabal se do sena a hned usnul a spal celou noc a celý den. Horší to bylo následující večer, ježkovi se přestalo v bedně líbit, hrabal a kousal do stěny a chtěl se dostat ven. Poznali jsme, že takhle ho asi celou zimu mít nemůžeme. Na internetu jsme našli záchrannou stanici v Jaroměři a zavolali jim, jestli by se o našeho ježka nepostarali. Dohodli jsme se, že jim ho následující den odvezeme. Cestou jsme ještě koupili granule a kočičí konzervy, protože v záchranné stanici se nějaké jídlo pro zvířata vždycky hodí. Když jsme tam přijeli, byli na nás moc milí, mohli jsme si prohlédnout všechna zvířata a ptáky, o které se tam starají a ještě jsme se dověděli mnoho nových věcí, o tom, jak záchranná stanice funguje. Nevíme, jak nakonec náš ježeček skončil, ale víme, že jsme ho zachránili před smrtí hladem a zimou.