Stalo se to asi před rokem, kdy jsem jako obvykle stála po škole na zastávce a už se těšila domů. Bylo neskutečné horko ve stínu, natož na sluníčku. Na zastávce jsem nebyla sama. Mě, nějakou slečnu a pána po chvíli doplnila starší paní, už jak přišla, vypadala vyčerpaně, vláčně. Paní si sedla na lavičku vedle mě ale já jsem jí nevěnovala příliš pozornosti, protože přece jen bylo horko a já si myslela, že ji zmohl i ten kopec, který musela vyjít, než sem došla. Z ničeho nic ta paní začala hlasitě a obtížně dýchat, vzdech začal přecházet až do pomalého dušení. Otočila jsem se a zjistila jsem, že nejsme jediná, která si toho všimla. V tu chvíli už u ní stála slečna a říkala „halo, paní, halo, slyšíte mě?“. Já, jelikož mám za sebou dvě úspěšné soutěže ze zdravovědy, jsem moc dobře věděla, co mám dělat. Paní jsme rozeply společně se slečnou, pásek u kalhot, aby se mohla pořádně nadechnout, zkontrolovaly jsme, jestli jí nezapadl jazyk. Pak jsme paní položily na lavičku a neustále jí hlídaly, jestli dýchá a kontrolovaly jí jazyk. Její nohy jsme daly do pravého úhlu a celou dobu se s ní snažili komunikovat. Se slečnou jsme dělaly vše společně a vzájemně jsme podporovaly jedna druhou svým klidem. Jakmile se nám v rukách paní trochu probrala, řekla jsem muži, co stál s námi na zastávce, aby zavolal sanitku, ale on z toho šoku snad ani nevěděl, kde jo. Mezitím jsem se dál věnovala paní, aby mi znova neomdlela. Snažila jsem se jí aspoň trošku ovlažit čistou vodou, co jsem měla ve škole na pití. Jak se blížil čas příjezdu autobusu, zastávka se začala víc a víc plnit lidmi, nikdo se však ani nezeptal, jestli by nemohl být nějak nápomocný. Když přijel autobus a všichni do něj začali nastupovat, zeptala jsem se slečny, jestli situaci už zvládne, jestli můžu tím autobusem odjet. Chvilku na to přijela sanitka, takže jsem do autobusu mohla nastoupit s čistým svědomím a jet domů. A já, v tuto chvíli, doufám, že paní je od té doby v pořádku až nikdy podobnou pomoc nepotřebovala.