Vrátila se jako vítěz

..... Stalo se to asi před rokem (den před dětským dnem, tedy 31. 5. 2016). Ten den jsem nespala doma, ale ve škole, protože jsme dělali projekt na Den dětí. V podvečer mi zazvonil telefon. Volala mamka, že sestra spadla na kolečkových bruslích a že jedou na chirurgii do nemocnice. Vyděsila jsem se a tak jsem na ně čekala u školní zastávky. Když přijeli, byl to strašný pohled. Sestra ležela bez hnutí, celá ubrečená na předním sedadle a šlo vidět, že není něco v pořádku. Mamka mi pak pověděla, co se stalo, že sestra nemůže chodit a že ji bolí záda. Potom odjeli do Opavy, do nemocnice. Čekala jsem na další výsledky. Za půl hodiny volala mamka. Sdělila mi, že sestra má poraněnou páteř a že možná půjde na operaci. Na mamčině hlase bylo poznat, že je vystrašená. Sestra v tu chvíli byla strašně bezmocná. Přijali ji na dětskou chirurgii, kde musela jenom ležet a nesměla za žádnou cenu sedět, chodit…………., ani jíst a pít sama nemohla. Takhle strávila první noc v nemocnici s tím, že měla ještě kapačku a nějaké léky na bolest. Druhý den jsme šli společně s rodinou navštívit sestru. Bylo to hrozné. Skoro se nehýbala, byla na pokoji sama. Byla ráda, že jsme přišli, ale přesto šlo vidět, že je strašně utrápená. Byla nešťastná z toho, že nemůže nic dělat. Museli jsme dělat vše s ní. Takhle to trvalo další týden. Pokaždé co jsme přišli, vypadala o něco líp a už se dokázala smířit s tím, co se jí stalo. Musela, protože to byla jen ona, která s tímto zraněním mohla něco ještě změnit. Vyprávěla nám také kolik pacientů se na pokoji, kde byla, vystřídá za jeden den. A tak to šlo další měsíc. Každým dnem se zlepšovala. Byla velmi statečná. Dokonce se po nějaké době i na nás usmála. V nemocnici tedy strávila měsíc a asi 3 dny před odchodem domů, dostala korzet. Díky kterému mohla chodit. Když ho měla poprvé, poprvé si sedla a dokonce mohla i chodit. Všechny obavy, že nebude už nikdy chodit z ní spadly a ona se rozplakala, ale štěstím. Mohla po měsíci domů - vydržela to a to hlavní, neochrnula. V tu chvíli byla ta šťastná, že jsem ji takovou za celý život neviděla. Díky její statečnosti a schopnosti vydržet (i v takových situacích) se rychle uzdravila. Má pomoc – hlavně psychická podpora - byla naprosto marginální, ocenění za statečnost, s jakou se sestra porvala a pomohla nám všem v tom, že se vrátila jako vítěz, by si spíš zasloužila ona.