Vráska na životě

Jmenuji se Lucie Chlubnová, je mi 14 let, chodím do 9. třídy a chtěla bych se s vámi podělit o svůj životní příběh. Když jsem byla ve 3. třídě, často jsem chodila do nemocnice s bolestmi břicha, lékaři mluvili o slepém střevu nebo zvětšených uzlinách střeva. Když jsem postoupila do 5. třídy, bolesti začaly být nesnesitelné. Sanitka mě proto odvezla do nemocnice v pražském Motole. Hned po příjezdu jsem musela na operační sál, ale nastaly komplikace, protože lékaři objevili nádor, který byl tak velký, že hrozilo jeho prasknutí. A aby tomu zabránili, museli vyjmout nádor i s vaječníkem. Když jsem se probudila po operaci, zjistila jsem, že nemám jeden vaječník, zato mám jizvu na břiše. Lékaři mě ujišťovali, že nebude vidět, ale mně se vytvořil v jizvě keloid, takže moc hezký pohled na mé břicho opravdu nebyl. Pomalu jsem se dostávala do formy, ale do 18 let musím jezdit na pravidelné prohlídky, jestli se stopy nádoru opět nevyskytují v mém těle. Po celou dobu mé rekonvalescence mi pomáhali spolužáci ze třídy – říkám si, že jsem měla velké štěstí. Psali mi do nemocnice, posílali dárky a já věděla, že doma na mě čeká rodina a ve škole spolužáci. Po příchodu do školy mi pomáhali s doplněním učiva a se vším, co jsem potřebovala. Lékaři mi říkají, že jsem hrdina, protože to, čím jsem si prošla, je vráska na mém životě. A touto cestou chci pomoci dětem, které se potkají se stejnou situací, a dodat jim odvahu k boji s vážnou nemocí a ukázat jim, že zvládnout se dá vše. A zároveň chci poděkovat svým spolužákům, že mě „podrželi“.