Jednoho dne k nám domu mělo přijet obrovské auto s dřevem. Ale já byl zrovna na basketu, když v tu chvíli jsem si nato vzpomněl a řekl jsem, že to bude, sakra, určitě mamka s taťkou tahat sami, zatímco já tady tvrdnu na basketu s kamarády. Nevím, co mě to popadlo, ale nasedl jsem na nejbližší autobus a jel domů do Otic. Okamžitě jsem si oblekl montérky a pracáky a šel na zahradu. Zastihl jsem tam zatím jen mámu a řekl jsem jí, aby si šla odpočinout, aby to nedělala, že se přece jako žena nebude tahat s kuláky, co jsou těžké, jak nevím co, že to sám (a a ž přijde táta tak s ním) udělám. Přišlo mi to v tu chvíli jako zcela samozřejmá věc, že pomůžu doma a že mě mamka ani nepochválila (taky nemohla tušit ty komplikace předtím). Stačilo jen poděkování, že mám starost i o jejich povinnosti na domě. Chci tím říct, že jsou důležitější věci než blbnou s kamarády na basketu. Tohle by měl být trknutí pro všechny, co doma extra nepomáhají. Za sebe jsem rád, že si Světlík alespoň jednou (na chvíli) seřadil priority a že snad někdo jeho snahu ocení.