Jednoho dne jsem byla s mojí kamarádkou Mončou venku. Dodnes si pamatuji, že bylo venku slunečno, protože bylo léto a byly velké prázdniny. Ten den jsem u Monči večer stanovala. Takže jsme si udělali společný den, ráno jsem přišla a jeli jsme pro snídani do naší otické pekárny. Celý den jsme byly venku, nechtěli jsme svůj den strávit na počítači a mobilu. Byly jsme v bazénu, dokonce jsme se šly zchladit do říčky Hvozdnice. Potom jsme se domlouvaly, co si koupíme nakonec jsme se shodly a objednaly jsme si pizzu. Jely jsme do našeho otického obchodu a viděly jsme tam papír „Ztratil se náš milovaný pejsek“. Řekla jsem to Monči a hned jsme ho začaly litovat nejen psa , ale také majitele ztraceného pejska . Nakoupily jsme a poté co jsme vyšly z obchodu, jsme se domluvily, že ho půjdeme hledat. Na papíru bylo napsán, že se pejsek jmenuje Ben, takže jsem jezdily po Oticích a křičeli „Bene! Bene k noze!“ a všechny možné povely pro psa. Lidé se na nás dívali jako na blázny. Ale asi po 40 minutách jsme to vzdaly a jely jsme domů. Kvůli horku jsme se domluvily, že v pátrání budeme pokračovat až večer . Ale večer – mohlo být tak kolem osmé – jsme znovu vyjely. Nejdříve k čističce a jako náhodou tam ten ztracený pes byl. Chtěly jsme se k němu přiblížit co nejvíc, ale když jsme sesedly z kol, byl tak vystresovaný, že začal utíkat jako splašený . Nakonec jsme se s Mončou domluvila, že ona jej bude zdálky pozorovat a já zajedu domů pro psí pamlsky . A nalákaly jsme ho na ně. Na první pohled byl zbědovaný a dehydratovaný, že nás ani nenapadlo, abychom se ho bály, až potom mi došlo, jak byl vystresovaný a podrážděný a že i malí pejsci dokážou taky pořádně kousnout. Tenhle byl ale unavený a přítulný a myslím, že byl rád, že se o něj někdo konečně stará. Jeli jsme domů, dostal jídlo a pití a mohl odpočívat a my jsme jely zpátky k obchodu k lístečkům, kde jsme si prve přečetly o ztraceném psu, abychom si zjistily telefonní číslo majitele. Už přes telefon jsme poznaly, že paní je ráda a šťastná. Netrvalo to ani půl hodiny a paní přijela. Poděkovala nám, dala nám čokoládu, pobavily jsme se a oba odjeli. Večer, když jsme usínaly, jsme si dlouho povídaly a byly jsme na sebe pyšné, že jsme pomohly nejen pejskovi, ale také jeho majitelce.