Láska ke koním

Jmenuji se Nikola a je mi 13 let. Už od dětství mám ráda koně jako skoro každá třetí holka. Odmala jsem jezdila s tátou se dívat na koně ve městě, kde bydlím, vždy jsme jim přinesli něco dobrého, a opravdu každou neděli jsme tam s nimi alespoň hodinu strávili. Asi před rokem jsem se rozhodla, že by nebylo špatný tam začít chodit jezdit i s mojí nejlepší kamarádkou (Anet). Po zeptání se na jízdárně, jsem nebyla zrovna nadšená. Paní, která na jízdárně dělá trenérku v jezdeckém klubu, nám sdělila všechny informace. Částka, kterou se každý měsíc mělo přispívat, nebyla zrovna malá. Bylo mi jasné, že mi to rodiče nebudou chtít platit, nebo bych se opravdu musela hodně, ale opravdu hodně (např. ve škole) snažit. Doma jsem rodičům řekla všechno a k mému údivu jsem asi měsíc na to začala do jezdeckého klubu chodit. Kamarádka zatím ještě ne. Všechno plynulo na první den docela dobře (až na můj první pád z koně, který se musel uskutečnit hned první den na jízdárně) a byla jsem celkem spokojená. Postupem času jsem ale začala zjišťovat, že tam panuje docela nepříjemná atmosféra. Kamarádka pořád nenastoupila a já začala uvažovat o tom, že asi z klubu odejdu. Ale na druhou stranu jsem vůbec nechtěla, protože jsem věděla, že nikde jinde nebudu mít šanci jezdit. Asi po pěti měsících, co jsem tam každý pátek a neděli chodila jezdit, jsem z klubu odešla. Přes dva měsíce jsem tak nějak zjišťovala, kde by se tak asi ještě dalo jezdit, a nikde nic. Jednoho dne jsem ale jako skoro každý týden jela k babičce na víkend, a zároveň jela i za Anet, která bydlí hned vedle ve vesnici. Procházely jsme se jako vždy po vesnici, a napadlo nás, co kdybychom jsme se zeptaly na ježdění právě v té vesnici. Nevím, proč nás to ale nenapadlo dřív. S velkým odhodláním jsme se s kamarádkou sebraly a šly zazvonit na dům, kde měli 5 koní (koně jsme dokonce znaly i jmény). Jelikož to je opravdu malá vesnice, tak jsme i samozřejmě věděly, kdo tam bydlí a kdo nám půjde asi i otevřít. Otevřel nám pán, který nám sdělil, že jízdárnu tam provozuje jeho dcera (Anežka). Tu zrovna v ten den asi 3 hodiny předtím odvezl na tábor. Za dva týdny jsme měly přijít se domluvit s jeho dcerou. Nevěděly jsme, co od toho máme očekávat, jak se bude chovat, a co nám na to řekne. Uběhly dva týdny a s velkým napětím jsme se šly s Anet znovu zeptat na ježdění. Otevřela nám Anežka a s kamarádkou jsme byly příjemně překvapené. Anežka byla milá, vypadala, že z nás měla i docela radost. Přece jenom byla sama na pět koní. Jsme jí s kamarádkou vděčné, že nás momentálně pořádně učí jezdit, každá máme svého koně a nechce po nás nesmyslné částky peněz. Jsme velmi spokojené, že máme novou kamarádku, vlastní koně, ale hlavně dobrou a trpělivou trenérku.