Příběhy

Jmenuji se Milena Válková, je mi 15 let, bydlíme s rodiči a dvěma bratry v Sychotíně. Chodím do devítky v Kunštátu. Starší bratr Jarda studuje ve třetím ročníku na Střední vojenské škole v Moravské Třebové, mladší Matěj je osmák.

S Matějem jsme přišli 6. října 2015 ze školy. Mamka chystala oběd, když si brácha všiml, že má na nohách obrovské modřiny. Mamku to vyděsilo, hned jeli na pohotovost do Boskovic. Tam padlo podezření na nemoc krvetvorby. Do dětské nemocnice do Brna s nimi jel už i taťka. Matěje si tam nechali. Měl jet se školou do Vídně, ale místo exkurze jej čekal odběr kostní dřeně a řada dalších vyšetření.

Život se nám otočil vzhůru nohama, když Maťovi doktoři řekl, že potřebuje transplantaci kostní dřeně. Ze dne na den přestal chodit do školy, hrát na saxofon a musel držet přísnou dietu. Důvod? Aplastická anémie (což je dřeňový útlum v kostní dřeni, kde se nerodí potřebné krevní buňky). Dárce lékaři hledali v registru, nadějní bývají sourozenci. Výsledky z odběrů krve za tři týdnu určily mne. Jako dárce jsem se nesměla ani nachladit. Chození po vyšetřeních mě nebavilo, ale muselo to být, včetně psychologie, to kvůli tomu, že ještě nejsem plnoletá.

Dva týdny přede dnem D jsem zůstala doma, jedla vitamíny a železo, aby se tělo vyrovnalo s úbytkem krve. Vyšlo to na Mikuláše, kdy chodíme po Sychotíně za čerty a anděly s Mikulášem, což jsem málem obrečela, ale nakonec jsem si řekla, že ani Matěj nemůže za kamarády.

Matěj zahájil chemoterapii. Bylo mu z toho špatně, zvracel. Maminka nás z uzavřené JIPky podrobně informovala. Já s babičkou nastupovala za týden na vedlejší pokoj. Z odběru si pamatuji jen velká světla a lékaře v zelených pláštích. Vzbudila jsem se na pokoji s osmi v pichy na kůži, lehčí o litr dřeňové krve. Léky proti bolesti moc nepomáhaly, z narkózy mi bylo zle. Bráška dostal transfúzi 161 ml krvetvorných buněk, které se měly přihojit k jeho kostní dřeni a začít pracovat. Několik dní mě bedra ještě bolela, ale pak to bylo jen lepší a lepší. Před Vánoci jsem šla na dva dny do školy, svátky s taťkou a Jardou nestály za moc. Měli jsme sice stromeček, ale žádné dárky. Přáli jsme si jen, aby se Matěj uzdravil. Tomu na Štědrý den začaly padat vlasy, a tak ho mamka ostříhala. Viděli jsme se při návštěvách jen přes sklo dveří.

Od začátku ledna jsem ve škole doháněla zameškané. Musela jsem měsíc ráno co ráno brzy vstávat, abych stihla rehabilitaci, protože mi při odběru kostní dřeně narušili nervy, a já měla špatnou citlivost v levém stehně.

Celý leden jsme netrpělivě čekali na výsledek. Začátkem ledna lékaři oznámili, že se to Matějovi nepřihojuje jak má, a že potřebuje moje lymfocyty. Další vyšetření, pak katetr do třísla, pod narkózou a separace krve. Zatímco moje lymfocyty dostával Matěj, já zvracela a polykala léky proti bolesti. Začátkem března přišla zpráva, že bílé krvinky nezabraly, pak ani další dvojitá dávka. Pomalu jsme se připravovali na fakt, že výsledky nebudou pozitivní. Poslední možností byla retransplantace.

Matěj musel podstoupit ještě silnější chemoterapii a já další vyšetření. První datum separace bylo 22. 3., ale já potřebovala trénovat na fyzické testy na vojenskou školu, a tak se uskutečnila už 14. března.

Opět na sále, další narkóza, katetr, bolesti a následná rekonvalescence. Jenže o to komplikovanější, že jsem se měla připravovat na přijímací zkoušky. Jejich součástí však byly i testy fyzické způsobilosti. Po týdnu už jsem mohla trénovat, ale zadýchávala jsem se i při chůzi do schodů. Pomalu se mi zlepšovala kondice, ale na kilometr na čas to stále nebylo.

V polovině dubna přišla po čtyřech měsících z nemocnice první nadějnější zpráva. Matějův stav se začal pomalinku zlepšovat. Ráno 26. dubna jsme jeli s taťkou do Moravské Třebové na zkoušky – matematika, čeština, ruština a tělocvik. Druhý den mamka volala, že půjdou domů, což jsme vůbec nečekali. Nastala veliká radost i shon. Matějovi se chystal nový pokojík. Další den jsem se měla dozvědět výsledky ze školy. Odpoledne už bylo jasné, že jsem přijímačky udělala. Měla jsem obrovskou radost. Oba brášky mám konečně zase doma a ještě mě přijali na školu.

Teď jezdí Matěj třikrát týdně na kontroly, zatím nesmí do kolektivu ani do školy. Začíná pomalu chodit na vycházky, musí se hodně šetřit a dávat na sebe pozor. My si ho ale všichni ohlídáme, hlavně že už je s námi doma. Ještě přijdou nějaké zákroky a vyšetření , léčba není u konce, bude trvat ještě dlouho.

Nikdy před tím mě nenapadlo, že bych já podstoupila takový zákrok, nebo že můj bratr takhle onemocní. Nebojte se dávat kostní dřeň, když můžete někomu zachránit život. Opravdu to proti tomu pocitu, že jste pomohli, nic není.