Už jako malý jsem se chtěl stát záchranářem. Netušil jsem, že tento sen se mi bohužel brzy splní. Není tomu tak dávno, kdy jsem se já sám v roli záchranáře octl. Bylo krásné zimní odpoledne. Skončila mi škola a já jsem se těšil domů. Když jsem přišel domů, odložil jsem tašku, převlékl se a šel jsem si hrát na Playstation novou super hru. Když jsem byl v největším zápalu boje se „zlosyny“, zazvonil mi mobil. Volala mi maminka, že se nemůže po několikáté dovolat babičce, která od nás bydlí kousek. Poprosila mě, abych se na ni šel podívat, protože jí vždycky telefon vzala. Vypnul jsem Playstation, i když mě to velice mrzelo, protože se mi zrovna ve hře dařilo, oblékl jsem se a vyrazil jsem k babičce. Když jsem přišel k jejímu panelovému domu, kde bydlí, odemkl jsem si hlavní vchodové dveře, naštěstí máme od babičky klíče a vyrazil jsem výtahem do šestého patra. Přijel jsem výtahem do šestého patra, snažil jsem se odemknout dveře, kde bydlí babička, ale bohužel tam měla daný bezpečnostní zámek. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Volal jsem a bušil jsem do dveří. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Najednou jsem slyšel pláč a naříkání. Volal jsem na babičku, ale už mi neodpovídala. Snažil jsem se do dveří dostat, ale nešlo mi to. Srdce mi bušilo, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Vzal jsem telefon a vytočil jsem maminku. Řekl jsem jí o celé situaci. Maminka mi řekla, ať se snažím na babičku stále mluvit a že ona nasedá do auta a jede za mnou. Babička stále více naříkala. Musel jsem něco udělat. Snažil jsem se řetízek vyndat nebo utrhnout, ale bohužel to nešlo. Nenapadlo mě tedy nic jiného, než ty dveře vykopnout. Ano, je to trochu úsměvné, protože v mém případě, kdy mám 36kg, to nebyl lehký úkol, ale jednalo se tu o mou babičku. Rozeběhl jsem se tedy proti nim. Takhle jsem to ještě zkusil dvakrát. Stále se mi nedařilo je otevřít. Nakonec jsem sebral veškerou svou sílu a dveře se rozletěly. Běžel jsem k babičce, která ležela u skříňky v kaluži krve. Snažil jsem se na babičku mluvit a probrat ji. Když jsem ji po chvíli probral, ptal jsem se, co se jí stalo. Byla zmatená, nepamatovala si vůbec nic. Krev ji tekla z obočí, měla ho rozseknuté a stěžovala si na velkou bolest v rameni. Snažil jsem se ji uklidnit a řekl jsem ji, ať se vůbec nehýbe, že už je maminka na cestě. Když přijela maminka, hned volala záchrannou službu. Byla z toho celá vyděšená a hrozně se klepala. Po chvíli dorazila záchranná služba, která babičku ošetřila. Zavázali jí rameno a ošetřili rozseknuté obočí. Poté ji naložili na nosítka a odvezli do nemocnice. V nemocnici si babička pobyla několik dní. Na celou událost si vůbec nevzpomíná. Dneska už je v pořádku, a já jsem rád, že to takhle dobře dopadlo