Dědeček

Už se to stalo před 5 lety, ale stále to mám v srdíčku. Každé Vánoce s námi byl můj děda – táta táty, který nám ze svého důchodu vždy koupil milé dárky a byla s ním velká legrace. Tak to chodilo 7 let a já se na něj vždy těšila a zvala jsem ho k nám nejen na svátky. Jak stárnul, bydlel chvíli u nás i u tety, a tam u něj propukla zlá nemoc – napadla ho plíseň. Musel okamžitě do nemocnice, tam mu oholili vousy i vlasy, prováděli s ním všelijaké kousky. Když se vyléčil, chtěla jsem, aby bydlel jen u nás a já sama jsem dbala, aby se pořádně omýval, čistil si nehty, zuby, no prostě správná hygiena, aby znova neonemocněl. A tak uběhly 3 měsíce, ale plíseň udeřila podruhé. Záchranka ho odvezla do hradecké nemocnice, protože se mu ta plíseň rozlezla do těla. Každý druhý den jsem za ním chodila, bylo to s ním horší a horší. Pamatoval si jen mě a tatínka. Byl to na něj strašný pohled, jak se snaží usmát, ale nejde mu to. No a čas plynul a já tam u něj byla skoro každý den, povídala jsem mu vtipy i příhody a on se snažil usmívat. Jednou, když jsme chvíli na sebe jen tak koukali, vážně povídal, že se moc těší na to, jak z nemocnice odejde a  prožijeme spolu další Vánoce a že mě má moc rád. Měla jsem slzy v očích. Když jsme s taťkou odcházeli , tak za námi přišla sestřička a říkala, že mu dodáváme sílu tím, že ví, že ho má někdo rád, ale aby v nemocnici ještě zůstal. Rozplakala jsem se. Uplynulo opět pár dní a já se chystala jako vždycky za dědečkem, když tu zazvonil telefon a bratr taťky mu řekl, že děda odletěl do nebíčka. Plakala jsem, bylo to pro mě strašný. A proto to je pro mě pomoc, protože si myslím, že kdybychom za ním nejezdili, že by to už dávno vzdal. Moc lituji, že odešel, vždyť mu bylo teprve 63 let, ale když si vzpomenu na ty krásné chvilky s ním – je to nádhera a já na něj nikdy nezapomenu.