Jednou jsem byl na hokejovém ranním tréninku. Jezdili jsme kola po obvodu hřiště, jedno kolo jsme jeli pozadu a bruslili jsme dvě lajny proti sobě. Já a moji spoluhráči v lajně jsme se měli s druhou lajnou minout a jet dál, ale já jel rychle a nedíval se za sebe. V tu chvíli jel proti mně spoluhráč Daniel z druhé lajny. Také se nedíval za sebe, a nemohlo to tedy dopadnout jinak, než že jsme se srazili. Já jsem zůstal ležet na ledě v bezvědomí. Když jsem se probíral, brečel jsem a hodně se mi motala hlava. Dan byl v pořádku. Kluci mě pomalu odvedli na střídačku a já seděl po zbytek tréninku na lavičce. Když trénink skončil, kluci mi pomohli dojít do kabiny a zatím se zdálo všechno v pořádku. Mezitím jsem téměř zapomněl, co a proč se vlastně stalo. Kluci mi všechno podrobně vysvětlili. Pan trenér jim v kabině řekl, aby na mě a i na Dana dávali pozor při cestě do školy a pak i ve škole. Při cestě do školy se ode mě kluci nehnuli na metr a neustále dávali pozor, jestli se mi nemotá hlava. V pořádku jsme došli do školy. Kluci mě hlídali i dál a já jsem se cítil bezpečně. Po skončení vyučování pro mě ke škole přijeli rodiče a odvezli mě domů.