Jelikož jsem nikdy nezažil anebo neslyšel, že by někdo z mých blízkých udělal hrdinský čin, proto píši o tom, jak doma pomáhám s mladší sestřičkou. V prosinci roku 2015 se nám narodila sestra Monika a od té doby nás bylo v rodině pět, rodiče, já a dvě mladší sestry. Do porodnice jsme je se sestrou a taťkou chodili navštěvovat každý den. Jakmile přišel ten den, kdy ji rodiče měli přivést domů, tak jsem se nemohl dočkat, jenže jsme v ten den museli ještě do školy, což se mi nechtělo. Ale o to víc jsem se těšil domů. Sestřička už byla doma, když jsme dorazili, zrovna spala. Jak se vzbudila, tak jí mamka nakojila, a poté jsem si ji mohl pochovat, koukla se na mne a usmála se. Od té doby, co se sestřička narodila, uběhlo už devět měsíců. Za tu dobu už ji umím přebalovat, oblékat, krmit, uspávat, udělat jí mléko a kaši, pohlídat ji, hrát si s ní a jezdit s kočárkem. Všechno toto dělám jen z vlastní vůle, až na to ježdění s kočárkem, k tomu mě občas musí rodiče přemluvit. Mě to však nevadí, jsem rád, že rodičům mohu pomoci a místo toho, abych si šel zahrát na počítači, tak si jdu raději hrát s ní. Díky tomu jsem si se sestřičkou vytvořil nádherný vztah. Po každé, co mě uvidí, tak se rozzáří. Šťastná je i moje mamka, protože moje pomoc se sestřičkou jí dovolí, aby si aspoň na chvilku odpočinula.