"Oběšenec" v Tarzanii

Na úvod bych chtěla jen zmínit, že naše škola se Dětského činu roku účastní už mnoho let a já sama sem píšu již čtvrtým rokem, ale zatím jsem se ještě neumístila. Tak třeba to letos vyjde. :) O letních prázdninách jsem jela na tábor, a jak už to na táborech bývá, seznámila jsem se se spoustou nových a hrozně fajn lidí. Zhruba čtvrtý den jsme jeli do Tarzanie. Pokud byste nevěděli, co to Tarzanie je, tak pro upřesnění je to lanové centrum v Beskydech pod Radhoštěm. Vyzvedl nás objednaný autobus a vyrazili jsme. Když jsme dojeli na místo, převzali si nás instruktoři z Tarzanie, navlíkli nás do všech možných popruhů a záchytných lan a dali nám přilbu. Poté se nás zeptali, na kterou trasu chceme jít a jen pro vysvětlení, v Tarzanii se rozlišují různě obtížné trasy podle barev. Já, ještě se dvěma holčinami, se kterými jsem se seznámila na tom táboře a byla jsem s nimi na pokoji (Denča a Ivča), jsem si vybrala žlutou trasu, což byla jedna z těch méně obtížných. Náš instruktor nás zaškolil, co máme dělat a jak se máme chovat, až budeme nahoře a pak nás vypustil do terénu. (Dobrá, ten začátek jsem vzala hodně letem světem, ale buďme upřímní, do téhle chvíle se nedělo nic zajímavého, ne?) S holčinami jsme se domluvily, že já půjdu první, jelikož budu nejspíš nejrychlejší, za mnou půjde Denča a nakonec Ivča. Abych řekla pravdu, na to, že to byla žlutá trasa (což znamená „jedna z těch méně obtížných“), to byla docela makačka. Celou trasu jsme přelezly za hodinu a půl. Ale abych nepředbíhala, ještě předtím, než jsme slezly dolů, ještě před poslední překážkou, se vyskytl takový malý zádrhel. Ta předposlední překážka totiž nebyla tak úplně překážka – byly to dva stromy, které rostly tak blízko u sebe, že by se mezi ně žádná plnohodnotná překážka nevlezla, tudíž na jenom stromě byla plošina, pak „bezedná“ propast a nakonec druhý strom s druhou plošinou. Tu tzv. „bezednou“ propast musíte normálně překročit. Ok. Nic těžkého… …Teda pokud máte víc než metr padesát. Pokud máte pod 150 cm, máte i kratší nohy, tudíž je pro vás obtížnější tu mezeru překročit a s největší pravděpodobností šlápnete do prázdna a zůstanete viset ve vzduchu mezi plošinami. A hádejte, co se nestalo! Když jsem se já doplahočila k téhle „překážce“, všimla jsem si kluka, jak se houpe ve vzduchu pod mýma nohama. Okamžitě jsem k němu přiběhla a ptala se: „Jsi v pořádku?“, klučina se na mě jen znuděně kouknul, ale neodpověděl. „Jak dlouho už tu visíš?“ pokračovala jsem. „Asi deset minut,“ odpověděl klučina. „Podej mi ruku,“ řekla jsem mu. „Zkusím tě vytáhnout.“ „Ne, to nepůjde. Každý kdo kolem mě prošel, to zkoušel a nikomu se to nepovedlo. Zavolej pomoc, prosím.“ odvětil (opět) znuděně klučina. „Né, počkej, to půjde,“ hodila jsem pohled za sebe, abych zjistila, jak daleko za mnou je Denča a zjistila jsem, že ne až zase tak daleko. „Deni, pohni si, prosím!“ zavolala jsem na ni. „Cože!?“ dostala se mi odpověď. „Pojď sem rychle!“ Denča pochopila a zrychlila pohyby (přičemž se málem přizabila). Jakmile došla k nám, seznámila jsem ji se situací, ve které jsme. „OK, takže Alex, ty skoč na tu druhou plošinu, a zkus, prosím tě, přitom nespadnout k tomu chlapečkovi a chyť ho za jednu ruku. Já ho chytnu za druhou ruku a vytáhneme ho.“ začala organizovat Denča. Tenhle plán by zněl docela realizovatelně, ovšem problém byl v tom, že jedna plošina byla výš než ta druhá. Po několika marných pokusech, jsme začaly volat na kolemjdoucí dole, aby nám zavolali instruktora. „Tak, zkusíme to ještě jednou a pak asi už půjdeme, ne?“ řekla jsem, jelikož ze mě už teklo. „Ani náhodu, toho kluka tu nenecháme!“ nesouhlasila Denča. „Ale však tohle já ani nemám v plánu, zavoláme pomoc. Jenže já už nemůžu…“ Denča se na mě starostlivě podívala a pak vzdychla: „No tak jo, zkusíme to naposled, jo?“ usmála se na mě a já jsem jí úsměv vrátila. „Tak fajn, ale teď musíme pořádně,“ řekla jsem odhodlaně a klekla si. Denča zareagovala stejně. Chytly jsme každá klučinu za jednu ruku a táhly jsme. Moje plošina byla výše než ta Denčina, takže jsem ho táhla spíše k sobě a Denča ho ke mně tlačila zespodu. Pořád jsem tahala a Denča tlačila a nakonec se nám to povedlo! „Jsi v pohodě?“ zeptala se Denča. „Jo jsem, díky.“ smála jsem se. „To nebylo na tebe, ty ťulo!“ odpověděla Denča se smíchem. Před námi byla už jen poslední překážka, kterou jsme všichni tři v pořádku zdolali, počkali jsme dole na Ivču a pak jsme odvedly toho kluka k instruktorům. Ti ale vůbec nevěděli, že někdo někde někdy vůbec visel. Tak by mě zajímalo, jak dlouho by se tam ten kluk ještě houpal, kdybychom ho s Denčou nevytáhly. Ale na tom nesejde… Zachránily jsme ho! :)