23. 2. 2016

23. 2. 2016 Dnešní datum se v mé paměti zaznamená do konce mého života. Když jsem jela na kroužek flétny, vystoupila jsem na Zličíně a šla směrem k metru. Metro tam už stálo, tak jsem přidala do kroku, abych ho stihla. Šla jsem co nejdál, abych na Lukách nemusela chodit přes celé nástupiště. Do stejného vagonu nastoupil podivný chlap, který za sebou vláčel dvanáctiletého chlapce. Sedli si přímo naproti mně. Chlapec vypadal vyděšeně, a tak jsem se ho nenápadně zeptala, jestli toho chlapa zná, ale on mi odpověděl, že ne. Tak mi bylo okamžitě jasné, že pán má něco zlého v úmyslu. Pořád na chlapce mluvil, že je to prý vrah, protože ho viděl, jak na Zličíně prošel kolem policie. A tak jsem pánovi řekla, ať toho chlapce okamžitě pustí, nebo zavolám policii. Pána to ale vůbec nezastrašilo a řekl mi, ať si jdu radši sednout vedle něho z druhé strany, ale já jsem mu na to odpověděla, ať na to rovnou zapomene. Všichni na mě koukali jak na blbou. Měla jsem sto chutí jim říct, proč chlapci nepomůžou oni a proč mu musí pomáhat čtrnáctiletá holka… Vstala jsem a chtěla mu chlapce z ruky vytrhnout, ale držel ho moc silně. Proto jsem šla za jedním pánem, jestli by mi nemohl pomoct, ale on se otočil, začal se dívat do telefonu a nadále poslouchal hudbu. A tak jsem to zkusila ještě jednou. Tentokrát se mi to podařilo, vytrhla jsem chlapce a běžela nakonec vagonu. Chlap na mě začal hrozně křičet rusky, co si to dovoluju, a sprostě nadávat. Zatímco jsem byla s klukem na druhé straně, tak jsem se ho zeptala, kde má nebo měl vystupovat. On mi odpověděl, že na Stodůlkách. Potom jsem šla za dvěma pány, jestli by toho chlapa nemohli vyhodit z metra – na to bych si já už netroufla… Chvíli jsem je přemlouvala, protože nechtěli, ale nakonec se blížila stanice Luka a tam ho vyhodili, ale dalo jim to zabrat, protože se zapíral o dveře. S chlapcem jsem radši jela na stanici Lužiny, kde jsme vystoupili a počkali na další metro, které pojede směrem na Zličín. Jela jsem s ním radši až na Stodůlky, protože byl hodně vyděšený (a já také). Šli jsme ven a sedli jsme si na lavičku před poštu, odkud jsem zavolala policii. Potom jsem se chlapce zeptala, jestli s ním nemám jít až domů, ale říkal, že to zvládne. Tak mi poděkoval a rozloučili jsme se a já jsem jela zpět na Luka, kde jsem měla původně vystoupit. Anna Bártová P.S.: Lidé v dnešní době myslí hlavně na sebe a nikdo není schopen pomoci druhým…