Projekt 72 hodin

Jednoho slunečného dne, když jsme byli všichni ve škole, do hodiny přišla naše paní učitelka na češtinu. Vyprávěla nám o projektu 72 hodin, kde se 3 dny máme snažit pomoci lidem. Nám všem to přišel jako dobrý nápad. Uvědomění si toho, že nějakou drobností můžeme přispět k radosti lidí, nebo pomoci přírodě, mezi námi všemi rozproudilo debatu, jak pomůžeme. První rok, co jsme byli v tom projektu, jsme se rozhodli jít udělat radost seniorům v domově důchodců, nedaleko naší školy. Všichni jsme se na ten den těšili, ale nezanedbali jsme naše přípravy. Naše vystoupení obsahovalo hudbu, vtipy, ale také nějaké hlavolamy. Ten rok se musela přestěhovat do domova důchodců i moje nemocná babička. Často jsem za ní se sestrou a mámou chodívala. Vždycky měla velkou radost, když nás viděla. Řekla mi, že by mě chtěla slyšet hrát na flétnu, aneb vzpomněla na písničku, kterou jsem zrovna hrála, pokaždé se usmála a začala si pobrukovat její text. Když byl den vystoupení, babička již byla v těžkém stádiu nemoci, a proto ji nemohli dovézt na vystoupení dole v hale. Proto jsme se se spolužáky vypravili i k těm nemohoucím do pater a moje spolužačka zahrála nějaké písničky. Sama jsem v ten den flétnu u sebe neměla, ale i tak to babičce i ostatním seniorům rozveselilo den. Jako další ročník tohoto projektu jsme pomohli přírodě. Před naší školou je takový malý park, docela prázdný plácek s pár stromy okolo. Proto jsme se rozhodli, že tam zasadíme další strom a uklidíme trochu naše město. I když to byla velká dřina, nakonec se vše povedlo, tak jak mělo. Na náš strom a naši odvedenou práci se přišla podívat i paní místostarostka. Nakonec náš dobrý čin zveřejnila v místních novinách. Ničeho, co jsme pro naše město udělali, jsme nelitovali, protože podle nás to byl dobrý nápad. Pomohli jsme nejvíc, jak skupina 21 lidí dokáže, a z toho jsme měli velkou radost.