Záchrana holubího oblíbence Tento příběh se stal letos o prázdninách. Byly to takové ty deštivé dny. Táta přišel z práce domů a hned nám začal líčit svou příhodu. „Šel jsem takhle do kopce,“ řekl, a najednou vidím něco velkýho, asi dravce, co stojí na něčem bílým, říkal jsem si, že ten dravec je na káně malej, šel jsem blíž, ale toho dravce jsem vyplašil, a to bílý byl holub, který se taky pokoušel odletět, ale moc mu to nešlo, ale nakonec odletěl.“ Mamka šla tou dobou zrovna se psem na procházku, a když se vrátila, tak nám řekla, že toho holuba viděla a že bychom ho měli vzít domů. Pak odjela na nákup. Chvíli jsme s tátou hráli na konzoli golf. Když jsem vyhrál, řekl jsem, že bychom měli pro toho holuba dojít. Po dlouhé, dlouhé, dlouhé chvíli řekl, že se tedy ustrojím a půjdeme. Hrozně pršelo. Když jsme přišli k němu, chtěl jsem ho vzít, ale táta začal křičet, že ho nemáme kam dát. Jenže já jsem měl během chvilky holuba v rukou a vítězně jsem ho nesl domů. Táta našel klec, do níž jsme ho dali. Když mamka přijela, měla velkou radost, že jsme ho přinesli. Dala mu jméno Olda. Zavolala dědovi, ať se přijde podívat. Děda přišel, trochu se zděsil, že vedle šesti koček a jednoho psa budeme mít ještě holuba. Řekli jsme mu, že není náš, a jestli by nezavolal panu Klazarovi, zda není jeho. Nebyl, ale že se prý zkusí zeptat ostatních chovatelů. Nakonec se chovatel našel a byl to jeho nejmilejší holub. Holuba jsme pyšně odvezli. Takhle skončil příběh holuba Oldy.